Zvětšeme atomové jádro na velikost makového zrnka, a lidská postava vyplní prostor mezi Sluncem a Zemí. Zmenšeme Zemi na smítko o průměru desetiny milimetru, a ze Slunce je centimetrová kulička, kolem které obíhá Země ...
... ve vzdálenosti jednoho metru. Nejvzdálenější planeta Sluneční soustavy, Pluto by se nacházela padesát metrů od Slunce, a Mléčná dráha by při stejném zmenšení měla průměr deset miliónů kilometrů.
Kdybychom přikročili k dalšímu drastickému zmenšování a stlačili Sluneční soustavu na smítko o průměru 0,1 mm, pak by se průměr Mléčné dráhy zmenšil na deset kilometrů. Nejbližší galaxie v Andromedě by se vznášela ve vzdálenosti 200 km.
Kupy galaxií se stovkami galaxií by se natlačily do průměru 3000 km a nadkupy galaxií, sdružující až sto tisíc galaxií, by měly průměr 30 000 km. Hranice pozorovatelného vesmíru by se při tomto zmenšení nacházely ve vzdálenosti větší než 1 milión kilometrů, ve kterém by zaujímala Mléčná dráha průměr pouhých deseti kilometrů. Někde v prostoru těchto deseti kilometrů by poletovalo smítko o velikosti 0,1 milimetru; naše Sluneční soustava.
Pokud bychom smítko 0,1 mm, které představuje Sluneční soustavu, nafoukli na průměr 100 metrů, mohli bychom poblíž středu objevit další smítko s průměrem desetiny milimetru, a to by byla naše planeta Země. Na povrchu tohoto nepatrného smítka bychom s použitím mikroskopu se zvětšením 100 miliónů krát mohli zpozorovat malý útvar o velikosti makového zrnka – ejhle, našli jsme člověka, jak kouká na televizi!
