Žila, byla žába, která se labužnicky rozvalovala ve staré studni. Studna patřila k vesnici, která už neexistovala. Dřevěné domky vzal čas, a na jejich místě vyrostly borovice. Nad studnou kroužilo a bzučelo spoustu komárů, much...
Nad studnou kroužilo a bzučelo spoustu komárů, much a mušek. Některé z nich posedávaly na chladivé zdi studny, kterou žába pozorovala jako své menu. Schovaná pod vodou s očima nad vodou. Když si vybrala nejtučnější mouchu, šlehla po ni svým natahovacím jazykem.
Nemusela nikam skákat, aby se najedla. Ale většinu času jen tak skotačila kolem svého chladivého zázraku, a když se blížilo nebezpečí, stačilo jen skočit do vody a udělat žbluňk.
Přiletí racek, aby se napil, a žába na něj kváká:
„Racku! Už jsi někdy viděl něco tak úžasného jako je má studna?“
„Ve svém životě jsem viděl spoustu krásných míst,“ řekl racek a dodal, „a musím povědět, že tvoje studna je jen kapkou prachu v moři světa.“
„Hmm, Prach znám, když fouká vítr, padá mi do studny a sedá si na dno, ale moře, moře? Co je moře?“ Ptala se žába.
„Moře je jako milión tvých studní!“ Hvízdnul racek.
„Kvaki-kvak, ale to je hloupost! Kdepak by se vzalo tolik vody? A odkud!“ Nevěřila žába.
Racek věděl, že každé další pípnutí by bylo jen ztrátou času, a tak přemluvil žábu, aby se sama přesvědčila, co je to moře. Ta vyskočila ze studny a dalším skokem se usadila mezi bílá křídla racka. Jak je ta žába studená, pomyslel si racek a vzlétl k obloze.
Za dvě hodiny snesl pták žabáka na písečnou pláž a odletěl. První vlna zalila žábu a stáhla si ji k sobě do moře a druhá ji vyhodila zpět na pláž. Pak přicházely další a další vlny, které si s žábou hrály a předávaly si ji mezi sebou, až se nakonec vzpamatovala a odskákala z dosahu bláznivého kolotoče. Zalapala po dechu a odplivla si. Oči ji pálily od slané vody.
Zamlženým pohledem pozorovala okolí. Hlučné, slané a nebezpečné! Pomyslela si žába, a šla si najít místo, kam by se schovala. Nic. Žádná sladká studánka, nebo louže. Jen sůl, písek a pálivé slunce. Nakonec si žába zalezla pod list a usnula. Zdálo se ji o klidu, o chládku, o slaďoučké vodičce, a jak se měla dobře ve své rozbořené studni.
Ráno zhltla několik písečných much, ale musela vše vydávit, protože byly hořké jako jed, a k tomu ji svědila kůže od soli.
Přiletěl racek a s láskyplným pohledem přejel modrozelený třpyt. „Tak co žábo! Moře je úžasné! Není-liž pravda?“
„K čemu je žábě moře, když si může vychutnat jen kousek studánky nebo louže a na více nedosáhne. Vrať mne prosím zpět k mé milované studni. Velikost moře není pro žábu.“ Poprosila žába racka.
Racek pokýval bílou hlavou a pomyslil si, že žába moři vůbec nerozumí. Pro racka je moře rohem hojnosti. Žába si nasedla mezi křídla a za pár hodin byla doma.
Uběhlo několik úplňků a ke studni přiletěl orel, aby se napil, a pravil: „Žábo, žábo, jak se líně rozvaluješ, měla bys překonat své obzory a spatřit krásy světa, které se rozlévají jako moře.
„U moře jsem už byla!“ Odsekla žába
„Pchá!“ pískl opovržlivě orel: „To jsi ještě neviděla Oceán! Je jako tisíc moří … nasedni si na mě, ukážu ti co je to velikost!“
„Neletím nikam,“ řekla žába a udělala žbluňk.
