Bajka o slonovi a studni

Slon se vrací po dlouhé době do svého rodného kraje, a když přijde ke staré studni, vzpomene si, jak si u ní kdysi hrával, a rád by se zase napil...

Přiskočila liška a volá na slona:

„Zadrž a nevkládej chobot do studny! Časy se změnily! Doba je jiná, teď se za všechno musí platit, i za vodu.“

„V horách jsem slyšel podivné řeči, o změně doby, o tom i onom,“ řekl slon. „Ale taky jsem se připravil a přinesl si diamanty. Ty kamínky prý mají tady v údolí nesmírnou cenu.“ A vhodil několik z nich na zrzavý kožich.

Liška přejela svým ocáskem diamanty a pravila: „To bude stačit.“

Ale když se chtěl slon napít, začala opět křičet „Ne! Nemůžeš se napít! Koupil sis studnu, to je pravda, ale všechna voda v ní je moje.“

Slon celý mrzutý šel do lesa a vytroubil svou stížnost široko daleko.

Přiletěla sova a pravila: „Koupil sis studnu, to je pravda, ale co dělá liščina voda v tvé studni? Ať ti liška za svou vodu řádně zaplatí nájem, v opačném případě si ji musí odnést pryč.“

Slon hněvivě zatroubil: „Časy se opravdu změnily, samá chytristika…“