Význam filmu je obrovský, tvůrci musí hlásat socialistické myšlenky

Filmové umění je charakteristické pro naše století. Všeobecně známý je výrok Vladimíra Iljiče Lenina, že ze všech umění je pro nás nejdůležitější film. Z této důležitosti se od doby, kdy výrok zazněl, neztratilo nic, naopak ještě ji přibylo vynálezem televize, v jejímž programu zaujímá zcela po právu filmové umění značné místo.

U nás si plně uvědomujeme společenskou odpovědnost i závažnost filmu. Proto také byl film prvním znárodněným odvětvím v roce 1945. Dosah účinu filmových děl je nesmírný. Vždyť loni přišlo přes všechen pokles návštěvnosti, což je jev celosvětový, do kin v naší vlasti stále ještě bezmála 68 milionů diváků. A k nim je třeba připočítat další miliony a miliony u televizních obrazovek.

V roce 1974 byl jejich počet odhadnut na miliardu 82 milionů. Není důvodu, proč by měl v posledních letech klesat, spíše se ještě zvýšil. Už z toho je patrné, jak mocným prostředkem je filmové umění, jak ovlivňuje náš všechny, jak nám pomáhá poznávat skutečnost, jak prostě patří neoddiskutovatelně do našeho života.

Filmoví tvůrci musí hlásat socialistické myšlenky

Pravicoví revizionisté v šedesátých letech hlásali jakousi „teorii“ o „svobodě“ tvůrcově. A. J. Liehm na jednom sjezdu tehdejšího svazu vyhlásil, že tvůrci se nemají starat o to, zda se jejich film někomu líbí či nelíbí. Tvrdil, že mají tvořit jen podle svého talentu a natáčet jen to, co chtějí, co je napadne. A pracovníci distribuce nechť si prý lámou hlavu, jak jejich filmy dostat k divákům. Podle této „teorie“ se potom stalo, že diváci z kin odcházeli a po roce 1969 bylo třeba velkého úsilí k tomu, aby se znovu navázal přerušený úzký kontakt mezi divákem a filmovými tvůrci.

Tento svazek filmového umění, jeho tvůrců a diváků, těch, jímž je dílo určeno, patří k tomu nejdůležitějšímu a základnímu. Bez diváka totiž žádné filmové umění neexistuje. Přitom je zcela jasné, že nejde a nemůže jít o to, nějak se podbízet nižšímu vkusu, jak to dělá typický měšťácký kýč. Jde naopak o to, povzbuzovat v divákovi nejušlechtilejší myšlenky a city, odrážet pravdivě naši dynamickou současnost.

Ostatně nejde dokonce jen o to, promlouvat k divákům u nás doma. Naše filmové umění jde do dalekého světa a tam všude se prodává a musí podávat svědectví o naší současnosti. Odtud také volání po ztvárňování současných témat, volání po tom, aby se filmové umělci účastnili dnešního života, aby sloužili jeho rozvoji, aby byli hlasateli socialistických myšlenek a perspektiv.

Uměleckost a ideovost jsou dvě vzájemně neoddělitelné, naopak se podmiňující vlastnosti současného filmové umění. Na to také vždycky znovu upozorňovali stranické dokumenty, které představují účinný doklad o tom, jaké pozornosti stranické péče se film u nás těší. Že to vede k dobrým výsledkům, toho jsme svědky přímo v kinech.

Náš film už dnes překonal mnohé skaliny a mělčiny minulosti i když to neznamená, že bychom mohli být už jen a jen spokojeni a že by nebylo co kritizovat. Zásadně však máme jasno a jde především nyní o to, správné záměry a názory dokázat správně uskutečnit v hotových dílech.

Vítězný lid

Letošní novinka, film Vojtěcha Trapla Vítězný lid, ukazuje směr, kterým by se naše kinematografie měla zcela jistě vydat.

Náš vzor? Sovětská kinematografie

Máme při tomto úsilí nač navazovat – jak v tradici našeho vlastního filmového umění, tak především v šedesátileté slavné cestě revoluční kinematografie sovětské. Jen vzpomeňme, kolik lidí vidělo taková díla jako Křižník Potěmkin a Čapajev, co pro nás znamenaly filmy jako Duba, Trilogie o Maximovi, Lenin v Říjnu, Ona brání vlast, Obyčejný fašismus, až po snímky Jeřábi táhnou, Balada o vojákovi, Osud člověka, Zkrocení ohně, Romance o zamilovaných, Prosím o slovo, Prémie a další a další.

Sovětská kinematografie, jak si to uvědomujeme tím silněji, že letos vzpomínáme šedesáté výročí Října, sehrála v lidské historii nemalou roli. Naše kinematografie má dnes všechny možnosti jít obdobnou vlastní cestou. Vůle k tomu mají naši tvůrci dost. Je jen a jen o to, dokázat tuto dobrou vůli převtělit v umělecké činy, v hotové filmy.

Napsal filmový kritik Jan Kliment 21. února 1977 v Rudém právu.

Pokračování článku ve věštecké kouli na Neaktuality.cz