Třetinku, prosím

Uff, ještě 200 metrů po rovince, zahnu a budu konečně u stánku s občerstvením, kde si dám pivko, o kterým sním polovinu cyklovejletu. Jsem od stánku už 50 metrů, vidím hlouček asi 20 cyklistů popíjejících pivo. Teď jen vycvaknout nohu z nášlapů, ať ze sebe neudělám šaška, jako posledně na Pradědu. Super, levou nohu mám volnou a můžu tak bezpečně zakotvit před stánkem.

Zakotvuji. Pomalu pokládám nohu na zem. Co to… doprd… Kolo se klopí na opačnou stranu než jsem si naplánoval. OK, plán B. Musím během tisíciny vteřiny vycvaknout i pravou nohu, a zabránit tak nebezpečnému ponížení. Houstone, plán B selhal. Co teď? Teď už nic, Jimmy. Bůh s tebou. Padám. Trvá to celou věčnost. Promítá se mi před očima celý můj dnešní vejlet. A pak to příjde. Jimmy Hayek spadl na zem.

Dav cyklistů se otáčí. Válím se bezradně v kalužích prachu a štěrku. Z kolena mi crčí cáry krve. Chlapy čumí, ženy křičí, děti brečí. Připadám si jak blbec. Vycvakávám levou nohu a pomalu se zvedám. „On to přežil!“ křičí kdosi vzádu. Dav šílí a dopřává mi stendinkouvejšn. Stírám ze sebe prach a zakouslé kamínky štěrku. Uklidňuji rozbouřený dav pivařů. Ten utichá a nejspíš čeká proslov. Přicházím ke stánku a s šibalským úsměvem povídám „Třetinku, prosím“.

-------------------------

Článek vyšel 27. srpna na stránkách www.jimmyhayek.cz.