Socialismus aneb Sociální jistota věčného nedostatku

Třetina lidí si myslí, že je současný režim mnohem nebo trochu horší než ten minulý komunistický. Alespoň to tvrdí průzkum STEM z ledna tohoto roku. Ve srovnání s rokem 2012 došlo k zesílení tohoto názoru z původních 27 % respondentů na 32 %.

Ono je to i pochopitelné. Jednak lidská paměť milosrdně vytlačuje ty méně příjemné zážitky. I já jako porevoluční dítě vzpomínám jen v dobrém na dobu školní docházky, přestože to nebylo jen sluníčkové období. Dokonce i ty špatné zážitky se s odstupem let jeví jako úsměvné.

„Kdo dává přednost bezpečí před svobodou je po právu otrok.“
– Aristoteles

Druhak je faktem, že část společnosti bude vždy dávat přednost poddanství před svobodou. Nepotřebují se svobodně projevovat, vyjadřovat své názory, vybočovat, cestovat. Raději než svobodnou volbu v mnoha oblastech života přijmou to, co jim je předem nalinkováno.

A konečně, mnoha lidem se za socialismu skutečně lépe žilo. Stačilo být dostatečně bezpáteřní, umět se dobře pohybovat v rámci systému, případně využívat jeho nedostatků. Příležitost dostali ti, kteří by ve svobodné společnosti neobstáli, ať už se jedná třeba o některé prorežimní umělce, nejrůznější vedoucí pracovníky státních podniků či obyčejné veksláky. Těm vytvořil systém podmínky a oni je přijali.

Dokáže mě ale rozčílit, když někdo začne tvrdit, jak socialistická ekonomika šlapala jak po másle, jak jsme měli skvělej průmysl, jak podniky dobře fungovaly a jak to všechno po revoluci bylo zničeno. Že většina výroby byla určená pro východoevropský trh v rámci RVHP a že tedy existence spousty podniků byla podmíněna existencí RVHP a zaručeným odbytem, to už dotyčný jaksi nevidí či nechce vidět.

Přirozený krach v důsledku liberalizace trhu po sametové revoluci byl jen milosrdné odpojení pacienta ležícího v těžkém kómatu od přístrojů. Více o tragédii jménem Rada vzájemné hospodářské pomoci např. v pořadu Historie.cs.

Spousta nostalgiků, kteří se slzou oku vzpomínají na šťastný život za socialismu, také neradi slyší a různě bagatelizují fakt, že byl za minulého režimu všeho možného nedostatek. Že na dnes zcela běžné potraviny a spotřební zboží se musely stát fronty a kvetla korupce a podpultový prodej. A nejde zdaleka jen o tradičně zmiňované banány.

Proto v redakci serveru Neaktuality.cz vytváříme sbírku dobových videí o nedostatkovém zboží za socialismu, kdy se koncem 80. let v rámci „přestavby“ a uvolněných poměrů začalo o těchto problémech veřejně diskutovat. A tak ti, kteří zapomněli a nevěří, že byl za socialismu nedostatek třeba toaletního papíru, elektrických rozdvojek, jogurtů, čaje nebo stavebnin, mohou se přesvědčit z následujících videí.

Pro mě a mé vrstevníky, kteří jsme socialismus nezažili, ty reportáže mohou působit komicky. Protože představa, že ve městě neseženu toaletní papír, je dnes prostě neuvěřitelná.