Tuhle jsme s kamarády večer popíjeli nějaký ten alkohol v olomouckém parku (ano, vyhlášku zakazující konzumaci alkoholu v centru Olomouce platnou od ledna tohoto roku odmítám respektovat) a zničehonic se u nás objevili dva mladíci. Jednomu bylo devatenáct a druhému patnáct. Zeptali se nás něco v tom smyslu, jestli nechceme pohovořit o víře. Nejdřív jsem si myslel, že si dělají srandu a že se s námi napijí, ale po chvilce jsem pochopil, že to mysleli doslova.
Nechci popisovat celý ten rozhovor s nimi, protože si ho stejně pamatuju jen matně. Vím jenom, že to bylo velmi inspirativní setkání, ačkoliv na jedné straně byli čtyři přiopilí náboženští ignoranti a na straně druhé dva katoličtí fanatici.
Neměli to s náma lehký. Jen co nás začali přesvědčovat o existenci Boha, jejich spojení s ním anutnosti vykoupení se z hříchu, abychom mohli být spaseni, můj kamarád studující práva je hned upozorňoval na logické rozpory v jejich výkladu a já je zahrnoval otázkami typu: „A proč bych vlastně měl chtít jít do toho nebe?“ nebo „Jak víte, že nejste stejně poblouzněni jako zfetovanej narkoman?“ Vše ale v přátelské atmosféře.
Povídali jsme si víc jak půl hodiny. Oni nás nepřesvědčili, proč bychom se měli stát katolíky, ale ani my je, proč by měli přestat věřit. Nakonec jsme se bavili i o jiných věcech. Zaujalo mě na nich ale jejich odhodlání bavit se s cizími lidmi na ulici a přesvědčovat je o své víře. Prý to tak dělají často – chodí po městě a vybírají si vhodné lidi, se kterými by se dalo mluvit.
A taky jsem si připomněl, jak slušná může být diskuze lidí zastávající docela rozdílné názory. Pročítáním diskuzí pod články a blogy na internetu člověk dostává dojem, že bez urážek a vzájemného napadání to už snad ani nejde. Jde.
