Případ olomouckého řidiče Romana Smetany se pravidelně vynořuje z mediálního rybníčku, aby se lidé zas a znova utvrzovali ve falešné představě nespravedlivě stíhaného hrdiny. Neustálým překrucováním faktů se českým médiím podařilo z obyčejného vandala vytvořit politického vězně.
Například podle jednoho diskutujícího na serveru Novinky.cz je Roman Smetana prvním polistopadovým politickým vězněm, hrdina a bude prý jednou rehabilitován. Kladné hlasy od podobně smýšlejících spoludiskutérů se jen hrnou.
Kdo je to ale politický vězeň? Je to člověk, který :
a) je vězněn za svou politickou činnost či politické přesvědčení,
b) je vězněn z „politických důvodů“ na základě zfalšovaných důkazů či vynucených přiznání za smyšlené zločiny.
Roman Smetana není vězněn za svou politickou činnost ani přesvědčení. Roman Smetana je vězněn, protože odmítl vykonat veřejně prospěšné práce, které mu byly uloženy za ničení cizího majetku. Pro soud nebyl obsah jeho malůvek ani kontext důležitý. Kdyby Roman Smetana čmáral po zaplacených plakátech KSČM antikomunistická hesla, byl by souzen stejně tak. Jediný rozdíl by byl v tom, že by nebyl miláčkem národa.
Roman Smetana není ani souzen za nějaký smyšlený zločin, sám se k malůvkám hrdě hlásí. Nedá se tedy vůbec mluvit o nějakém vykonstruovaném procesu. Představu o utlačovaném hrdinovi navíc bortí fakt, že Roman Smetana nevyužil ani odvolání ani možnost vznést námitku podjatosti soudkyně Markéty Langerové.
Na rozdíl od pana Smetany v naší polistopadové éře případy skutečných politických vězňů známe. Asi neznámější je případ předsedy republikánské strany Miroslava Sládka, „který byl za svůj politický projev, požívající ochrany poslaneckou imunitou, od února 1997 trestně stíhán pro trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 198a odst. 1 trestního zákona a poté, co Sládek odmítl s orgány činnými v trestním řízení spolupracovat, byl vzat do vazby.“
Za zmínku stojí také případ Vladimíra Hučína, „který byl za vlády ČSSD držen pro vykonstruované obvinění více než 18 měsíců ve vazbě“ nebo případ Michaely Dupové, která byla vzata do vazby v roce 2009 a propuštěna po více jak roce za vylepování samolepek propagující hnutí Národní odpor a stránky www.odpor.org. A případů, kdy byli a jsou lidé ve vazbě trestně stíhaní za svůj názor, by se jistě našlo víc.
Případ Romana Smetany je ale mnohem banálnější. Roman Smetana je zkrátka obyčejný vandal. Stejně jako sprejer, který si z fasády vašeho domu udělá prostor pro své malůvky. Pokud se zastáváte Romana Smetany, zastávejte se i těch sprejerů, kteří mají tu smůlu, že jsou přistiženi pro činu a jsou potrestáni. Nelze selektivně omlouvat čin pana Smetany jen proto, že měl politický podtext.
Jak uvedl Nejvyšší soud: „Každý občan má právo na svobodu projevu a prezentaci politických názorů, ale toto právo nesmí překročit hranici, kdy dochází k útoku na majetek a nesmí pokračovat svou agresivitou dál (ohrožovat lidské zdraví či život).“
Častou námitkou ale bývá, že Roman Smetana zaplatil škodu, která jeho malůvkami vznikla a že tedy je další trest v podobě veřejně prospěšných prací, respektive odnětí svobody, příliš tvrdý a zbytečný. Ano, je možné filozofovat, zdali potřebujeme vůbec veřejné (trestní) právo a jestli není možné vymáhat spravedlnost jen v rámci soukromého (civilního) práva. Pak ale souběžně s odpuštěním Smetanova trestu musíme přijmout například odpuštění dalšího popotahování Romana Janouška za jízdu v opilosti a zranění ženy. Ten přeci také ženu odškodnil, tak jaké pak další tresty?
