Redefinujme hodnoty, jinak uhnijeme pod kulturním nánosem

Před rokem jsem si napsal poznámku: „Úkolem rodičů je vychovat dítě a úkolem dítěte je tenhle kulturní nános v průběhu života ze sebe smýt.“ Tehdy mi to jen tak vytanulo na mysli bez hlubšího přemýšlení co jsem tím vlastně chtěl říct, dnes jsem si ale uvědomil, jak moc je to pravdivé.

Každý z nás pochází z určitého prostředí, byl postupně formován výchovou svých rodičů, vlivem školy, kamarádů a společnost obecně. Dítěti jsou vštěpovány určité hodnoty a většinou se nepovažuje za správné, aby o těchto hodnotách člověk nějak pochyboval. Takové dítě se označí za drzé a hotovo.

Když ale člověk dospěje, má tu skvělou možnost konečně tento kulturní nános, co na něj nanesli rodiče, škola nebo společnost přehodnocovat. Už není ten prcek, kterého může kdekdo označit za drzouna. Už není pod tak silným vlivem autorit, aby si nemohl dovolit zpochybňovat i to, co se považuje za nezpochybnitelné.

Tento proces bych nazval redefinice hodnot a svým způsobem nikdy nekončí a zabere celý život. Jde o to, abychom každou věc, která nám byla vštěpena bez vlastního úsudku, důkladně přezkoumali. Předkládali si argumenty a protiargumenty. Abychom se nebáli zpochybnit i ta největší tabu a ptát se sami sebe, proč bychom měl přistoupit na tezi, která nám byla v dětství vštěpena. Že nám to říkali rodiče nebo učitelé? Vykašlete se na to. Teď je na vás, abyste se postavili světu čelem.

Mnohdy dojdeme vlastním rozumem k tomu, že to co nám bylo vštěpováno je opravdu správné, že to dává smysl. Že pro určité fungování společnosti dávají smysl i věci, které se na první pohled zdají nesmyslné. A je naprosto v pořádku takovou věc přijmout, pokud si ji řádně vyargumentujeme.

Někdy ale zjistíme, že cosi co nám bylo vštěpováno, smysl nedává. Že to je právě ten kulturní nános předávaný z generace na generaci a který nemá žádné praktické odůvodnění a že vlastně existuje jen z nějaké společenské setrvačnosti. Pokud chce člověk vnitřně dospět, musí se naučit takovou věc odmítnout. I kdyby tím člověk měl zpochybnit světonázor a výchovu svých rodičů, i kdyby se měl dostat do nepřízně okolí a společností měl být považován za podivína, je třeba nesmysl nazvat nesmyslem a zavrhnout jej. Hledat pravdu. Jinak zůstane navždy pouhým dítětem, které se nedokáže hodnotově osamostatnit.

Redefinice hodnot nebývá příjemná. Některé věci musíme v průběhu života redefinovat dokonce několikrát a stejně nedojdeme k nějaké konečné pravdě. Ale už ta snaha o nalezení pravdy nás posouvá dál. Když nic jiného, alespoň vnitřně neuhnijeme pod tím kulturním nánosem.