Výjezd z Olomouce na Praděd (cca 75 km) a zpět (cca 150 km) pro mě není obyčejný „výlet“ na kole. Tenhle výšlap mě fascinuje už od střední školy a kdo mě zná, ví, že o něm mluvím už pár let. Když vyjedu za naše město, podívám se směrem k Jeseníkům a vidím ty lesy, kopce… a tam kdesi vzádu v nedohlednu za těmi lesy a kopci se tyčí Praděd, nevyšší hora Moravy… Představa, že bych z domu vyjel na tuto horu a vrátil se tentýž den zpět, mě už dávno uchvátila, přestože pro zkušeného cyklistu je takový trip denním chlebem.
Pořád jsem ale zůstával jen u slov. Každé prázdniny jsem plánoval, jak vyjedu na Praděd, ale tak dlouho jsem to srabácky odsouval, až bylo po prázdninách, začalo se ochlazovat… Ale tentokrát to konečně vyšlo. V neděli 17. července jsem ráno vstal už před šestou, nasnídal se, připravil si vše potřebné na cestu a asi o čtvrt na osm jsem vyjel. Podle předpovědi počasí mělo být slunečno a velmi teplo. Chtěl jsem tedy vyjet co nejdříve, abych jel za příjemných teplot a také abych měl dostatečnou časovou rezervu a vrátil se domů ještě za světla ;-) Přeci jen takto náročnou trasu jsem ještě nikdy nejel a tak jsem netušil, jak budou nohy ochotny šlapat.
Nebudu zde popisovat celou cestu. Cesta byla až k Ondřejovu u Rýmařova více méně rovinatá a příjemná. Potom už začínaly kopce a horko. K parkovišti Hvězda pod Pradědem jsem dojel trochu znaven mírným stoupáním z Malé Morávky, ale to jsem si ještě nedokázal představit, jaké peklo mě čeká při 6kilometrovém stoupání k Ovčárně. Tam jsem si uvědomil, že nejhorší není ani tak samotné dlouhé stoupání, ale všudypřítomný les, přes který není vidět na Praděd a okolí. Neustálé zatáčky s cílem v nedohlednu neuvěřitelně vysilovaly. A předjíždějící žiletkáři také.
Na Ovčárně jsem si dal chvíli pauzu, snědl poslední dvě müsli tyčinky a banán a vydal se na poslední úsek k samotnému vysílači na Pradědu. Ačkoliv jsem si myslel, že toto bude nejobtížnější etapa, po předchozím únavném stoupání toto byla spíš pohodová vyjížďka do kopce.
Když jsem dojížděl k vysílači, začal mi běhat mráz po zádech. Ani ne tím šíleným větrem tam nahoře, ale dojetím z toho, že jsem konečně tady, na Pradědu. Rozhlížel jsem se po neznámých kolemjdoucích turistech a tak nějak vnitřně čekal uznání a potlesk. Místo toho jsem se dočkal nechápavých pohledů, když jsem se skácel k zemi po té, co jsem špatně přehodil, spadl mi řetěz a já nestihl vycvaknout tretru z nášlapů. Hbitě jsem se vysmekl ze spárů kola, vstal a dělal, že se nic nestalo. Vtipné ale je, že od doby co jezdím s nášlapnými pedály jsem ani jednou nespadl. A ono to musí přijít zrovna v takovéto slavnostní chvíli :-D
Ještě jsem ale nasedl na kolo a dojel těch 30 metrů k vysílači. Udělal jsem pár fotek, zavolal mámě že jsem živ a zdráv, opravil mírně pochroumané kolo po předchozím pádu a protože začalo opravdu hodně foukat, já byl jen v krátkém cyklodresu a čekalo mě ještě minimálně 75 kilometrů domů, po asi 20 minutách na vrcholu jsem jel zpět. Cesta byla sice vysilující, ale přeci jen z velké části z kopce, takže jsem byl doma relativně brzo. Po příjemné horké sprše a večeři jsem šel ihned spát.
Na tomto cyklotripu jsem zjistil několik věcí. Za prvé, na kole může i netrénovaný člověk ujet velkou vzdálenost, pokud pravidelně a správně jí a pije. Můžete být šíleně unavení, ale pokud nemáte hlad nebo žízeň, pojedete silou vůle dál.
Za druhé, potkal jsem mnoho borců na silničkách a už se nedivím, že mezi motoristy nejsou cyklisti zrovna oblíbení. Na silnici se chovají dost často arogantně a mají pocit, že silnice jsou tu jen pro ně. Například mě zaujal u parkoviště Hvězda jeden debílek na silničce, který místo toho aby dal přednost rovně jednoucím autům po hlavní směrem na Karlovu Studánku, s důležitě napřaženou levačkou odbočil doleva na Ovčárnu jak největší kretén, že jej první auto tak tak nesejmulo.
Za třetí, je důležité mít v životě sny a snažit si je splnit. Já měl dlouhou dobu sen, že vyjedu na Praděd a zpět. Primitivní a pro mnohé asi nepochopitelný sen. Ale pro mě osobně splnění tohoto snu hodně znamená. Když jsem dojížděl k vysílači na Pradědu, pocítil jsem krásný pocit – štěstí. Jako výsledek nejen této cesty, ale i doby, po kterou můj sen zrál v hlavě. Prakticky celou cestu na kole na Praděd a zpět jsem nemluvil, neposlouchal žádnou hudbu a kromě samotné cesty jsem nad ničím nepřemýšlel. Byla to jedna velká meditace, defragmentace mozku a paradoxně skvělá relaxace.
O pár dní později jsem jel s dvěma přáteli do Vysokých Tater. Po výstupu na horu Rysy jsem si vytvořil nový sen – jednoho dne vystoupím znovu na Rysy, tentokrát ale v zimě po sněhu. Pro profíka nic moc obtížného, ale pro mě další sen, který si chci splnit.
Článek byl publikován 27. července 2011 na www.jimmyhayek.cz
