Jak jsem šel stanovat na Králický Sněžník I

Čas od času postihne moji povahu, obvykle libující si v určitém stereotypu, nutkavá potřeba se nějak překonat. Takhle jsem třeba jako nijak zvlášť aktivní cyklista vyjel z Olomouce na Praděd a zpět  (cca 160 km), vloni jsem stopem projel bývalou Jugoslávii , ačkoliv jsem nikdy před tím prakticky nestopoval. Mám také zatím pár neuskutečněných plánů jako výstup na zimní Rysy nebo 100km pochod. No a v poslední době jsem začal pociťovat nutkavou potřebu překonat se a poprvé přenocovat někde uprostřed přírody sám.

Stanování nebo spaní pod širákem mám rád, spal jsem i dvakrát vyloženě uprostřed temnýho lesa nebo na kosovským starým hřbitově, stanování v kempu ani nepočítám. Ale vždy jsem stanoval s někým druhým (třetím) a tím ze mě automaticky spadl určitý iracionální strach. Co tím myslím? Racionální strach, nebo lépe řečeno ostražitost je v pořádku, pokud samozřejmě nepřesáhne únosnou míru. Iracionální strach je takový, který sami považujete za naprosto nesmyslný, ale přesto vás ovládá. Možná vlastně píšu o fóbii, ale nejsem psycholog, takže se raději vyhnu těmto pojmům.

Já se dlouhá léta domníval, že se bojím spát sám někde o samotě “mimo civilizaci”. Píšu domníval, protože jsem to nikdy nezkusil a přesto jsem si myslel, že by to pro mě byl otřesnej stresující zážitek. V hlavě jsem si třeba představoval situaci, jak ležím někde uprostřed temnýho lesa sám ve stanu a slyším podivné zvuky podobající se třeba lidským krokům. I kdybych byl na samotným konci světa, přesto bych byl schopnej slyšet kroky :-) Nebo že vykouknu ze stanu a uvidím někde podivný stín, zaznamenám nějaký divný pohyb a nebudu schopnej usnout.

Ale především jsem se asi bál, že by mě ve stanu uprostřed té samoty ovládaly nepříjemné nutkavé myšlenky, které ani nepotřebují nějaký vnější podnět a vystačí si sami se sebou, aby člověka ovládaly. Konkrétně v mém případě se mi třeba často v lese vybaví scény z kultovního hororu Záhada Blair Witch(IMHO nejlepší horor všech dob), který jsem poprvé viděl někdy cca v 11 letech… možná ta věková doporučení nejsou pro srandu králíkům, co? :-)

Když jsem si ale uvědomil, jak ty moje obavy ze stanování jsou iracionální, rozhodl jsem se to prostě vyzkoušet. Chtěl jsem současně sám sebe in vivo sledovat, jak v noci o samotě budu reagovat na vnější podněty, co mi podvědomí bude podstrkávat za informace a jak se s tím dokážu vypořádat. Kdysi na gymplu jsem byl s pár spolužáky na nějaké přednášce o meditování. Pamatuju si, jak ten buddhistický guru tam vysvětloval, jak se zbavit myšlenek – přistupovat k nim jako k listům papíru, které prostě zmačkáte a zahodíte.

A tak mi po letech došlo, že přesně toto je třeba udělat s těmi nutkavými myšlenkami vyvolávající iracionální strach – zmačkat a zahodit. Nedat jim vůbec prostor vážně o nich uvažovat. A že je přece absurdní, aby člověka uprostřed nádherné přírody svazoval nějaký nesmyslný strach. Že jsem si k tomuto experimentu vybral zrovna 1424 metrů vysoký Králický Sněžník v polovině února, je už jen nepodstatná drobnost :-)

Pokračování příště…