Kdo někdy procházel podchodem pod brněnským hlavním nádražím, dobře ví, že kromě zevláků a nejrůznějších potulných muzikantů bývá často okupován pouličními prodejci, respektive dealery mobilních operátorů. Ostatně jako většina (před)nádražních prostor, náměstí a dalších rušných míst. Nutno dodat že ti zevláci a potulní muzikanti jsou většinou méně na obtíž než ti mladí a usměvaví studenti, kteří si přivydělávají vnucováním služeb, které vlastně nechcete.
Když mě tam poprvé zastavila sympatická slečna, nechal jsem si skoro vnutit jakýsi supervýhodný tarif na zkoušku zdarma. Po deseti minutách přesvědčování a smlouvou téměř na spadnutí jsem ale slečně byl nucen sdělit, že již přes půl roku nevlastním občanský průkaz. Ani jsem nestihl dovysvětlit, že občanku nemám vlastně nejen proto, že jsem línej si vyřídit novou, ale že mi ten neovčanský stav v podstatě vyhovuje. To už ale byla na druhé straně podchodu s jinou obětí.
Řekl jsem si, že je zbytečné příště ztrácet čas můj i těchto dealerů, když vlastně žádný tarif nehledám. Od té doby tyto dealery odmítám už když ke mě přichází. Původně jsem to zkoušel po dobrém s úsměvem, jenže to je jako podat jim prst a oni se chytnou celé ruky. Ty jejich naučený fráze už znám nazpaměť. Ne, na ně platí buď jen absolutní ignorace nebo ostřejší odseknutí. To je pro ně znamení, že skutečně nemáte zájem.
Jenže ono zdaleka nejde jen o to, že bych nechtěl ztrácet čas. Je to způsob obrany před marketingovým nátlakem. Říkejme tomu třeba efekt pouličního prodeje. Vyznačuje se zejména:
1. Informační asymetrií. Pokud se o danou oblast vyloženě nezajímáte nebo nejste odborník a jste v roli běžného zákazníka, snadno se může stát, že vám prodejce něco zamlčí. Velmi težko si v danou chvíli dokážete nabídku porovnat s jinými produkty, zjistit co nejvíce objektivních informací.
2. Stresovým prostředím. Zkrátka v nádražním podchodu při spěchu do školy či práce se nedokážete soustředit a nedokážete vyhodnotit všechny faktury tak jako v klidu domova nebo kaneláře. Z tohoto hlediska je i návštěva kamenné pobočky lepší varianta než podepisovat smlouvu na koleně.
3. Manipulativním chováním prodejce, emocemi. Znají nejčastější reakce oslovených lidí, kladou vám otázky, pomocí kterých vás „dostrkají“ kam chtějí, vědí jak si získat vaši přízeň. Snaží se například s vámi nelézt něco společného (škola, bydliště, zájmy atd.)
Tomuto „efektu pouličního prodeje“ se vystavujeme, když s těmito lidmi komunikujeme. Často pak uzavřená smlouva končí zjištěním, že jsme si nevýhodně objednali něco, co vlastně ani nechceme a nepotřebujeme. Člověk není neomylný a pokud není v podobných jednáních vyloženě zběhlý, měl by je zarazit hned na počátku.
Koneckonců, naše skutečná poptávka po nějakém produktu většinou vychází z delšího rozhodování. A pokud přeci něco chci, budu alespoň trošku aktivní, zjistím si o tom základní informace, poradím se a až potom si daný produkt pořídím. Zkuste si vzpomenout, kolik jste času věnovali čtení recenzí na internetu, pročítání diskuzí a porovnávání zboží, když jste si pořizovali například nový spotřebič, elektroniku nebo sportovní vybavení. Tak proč na toto zcela rezignovat i v případě takového tarifu mobilního operátora?
A proč na toto rezignovat i v případě tak zásadní věci jako jsou třeba volby? Proč ze sebe dělat pasivního hlupáka a nechat se oblbnout mediální kampaní té či oné strany? Proč si také důkladně nepřečíst program strany, ověřit se alespoň základní fakta, porovnat s programy jiných stran… být prostě aktivní? Být pasivní a nechat se masírovat politickými agitkami je podobně nebezpečné jako se pouštět do rozhovorů s pouličními prodejci. A ty často končí nespokojeností, zklamáním a nezřídkakdy sprostým podvodem.
P.S. Máte-li u sebe blicí pytlík, přečtěte si zpověď jedné slečny nebo se podívejte na reportáž Soukromých dramat na stejné téma:
