Když jsem včera čekal na vlak, dal jsem se do řeči s bezdomovcem. No, spíš on se mnou. Přišel ke mně, jestli nemám cígo, páč viděl jak kouřím. Slušně poprosil, tak jsem mu jedno dal. Poděkoval, ale nějak se neměl k odchodu. Stál u mě a začal mi vyprávět o svým životě na ulici. Asi pět minut jsem si s ním povídal, pak už jsem musel jít, tak jsme se rozloučili.
Tohle zažívám celkem pravidelně. V Olomouci znám osobně asi 5 bezdomovců, který když potkám, chvilku s nima pokecám. Jsou to mnohdy inteligentní lidi s často velmi zajímavými životními osudy.
Třeba jeden sedmdesátiletej pán, kterej je už přes třicet let na ulici (za komunistů bezdomovci přece nebyli, že?). Jeho otec-Žid přežil neuvěřitelnou náhodou koncentrák, on v padesátých letech jako mladej kluk sloužil u sovětskýho námořnictva, pak byl v kriminále kvůli nějakýmu průseru. Na ulici se dostal v osmdesátých letech po rozvodu s manželkou.
Koncem srpna loňskýho roku jsme se zase s kamarády dali do řeči s jedním párem. Týpek něco před třicet a jeho partnerka o něco starší. Zrovna hledali nějaké ubytování, protože před týdnem zemřel majitel bytu, u kterého byli v podnájmu. Vypadali normálně, v podstatě to ani nebyli bezdomovci.
Týpka jsem potkal v prosinci a málem jsem ho nepoznal. Vypadal asi o dvacet let starší, byl zarostlej a smrděl. S ženskou se víceméně rozešli, ona šla bydlet k rodičům a on zůstal na ulici. Říkal jak za ty čtyři měsíce neuvěřitelně spadl do chlastu, protože jinak se to na ulici přežít dá těžko. Když jsem se ho ptal na práci, že to prý zkoušel, ale nejde dlouhodobě pracovat celý den a pak se vrátit na ulici do zimy bez možnosti se umýt, pořádně najíst a tak.
Aby bylo jasno, nechci se zastávat bezdomovců. Podle mě, kdyby měli skutečně vůli situaci změnit, věřím, že by se jim to podařilo. Jejich sebelítost mi leze často na nervy, když vím, že místo toho aby dali v mrazu třicet korun za nocleh v Charitě, raději si koupí krabičáka. Ale snažím se je aspoň vyslechnout, povzbudit. Protože oni se potřebují někomu svěřit, ale nemají komu. Buď žijí sami nebo v nějaké partě, kde ale má každý ty samé starosti.
Proč o tom ale píšu? Vžycky když čtu v diskuzích komentáře o tom, jak tento režim generuje nebohé bezdomovce a jak je to strašné, jak ti bezdomvci přežívají v mrazech… vždycky si vzpomenu na ty pohledy kolemjdoucích, když se s těmi bězdomovci bavím.
Vzpomenu si na to, jak ty bezdomovce absolutně ignorují, když je poprosí o nějakou tu korunu nebo cigaretu, jak uhýbají pohledem a popojdou o pár metrů. Berou je jako lidi druhé kategorie. Pak přijdou domů a dojímají se nad zprávou na Nově, že kdesi umrzl bezdomovec a zanadávají si, jak asociální vláda nechává umírat lidi na ulici. Asi jako když se lidé dojímají nad fyzicky i mentálně postiženými, ale pak sepisují petice proti stavbě chráněných domů v jejich okolí.
A přitom by stačilo méně dojímání a více tolerance a obyčejné schopnosti naslouchat.
