I tak se mi v neděli mezi nočními v podvečer zachtělo jít si nakoupit, inu, nejsem člověk, který si na vše stěžuje a nemám prenegativistický pohled, ale holt čeho je moc, toho je příliš aneb asi si nikdy nezvyknu.
fotolia.com
Celé nakupování musí člověk dobře předpřipravit, promyslet, než vůbec vyjede. Já potřeboval koupit šortky a jídlo, dvě jednoduché položky, rozmyslel jsem se, kam pojedu a s dobrou náladou také vyjel.
Při příjezdu parkování celý den na střešním parkovišti zdarma, další radost pro dobrou náladu říkám si. Aby toho nebylo málo, jako bych si se vstupem k obchodům a obchůdkům vzpomněl, že jsou vlastně jakési výprodeje, pomyslím si, alespoň neutratím tolik a nakoupím levně. Slovo levně dnes pro mne dostalo však nových rozměrů. Nečekejte slevy deset, dvacet, ba ani padesát, ale mnohde až sedmdesát procent!!! No, tak ty šortky budou za pár šupů, proč ne?
První obchod a z nabízených tří kusů se mi ani jeden nelíbil, leč jsme teprve na začátku. Další obchod nabízel velikosti S a XXXL, žel bohu či naštěstí nejsem ani jedna z těchto dvou cílových skupin. Třetí obchod jsem potkal dohadující se pár okolo třicítky, v nemž partnerka po cedulí 70% sleva vedla monolog k nebohému muži: „No, sice ti moc nesedí a není to barva, která by byla nějak „ekl“, ale vezmeme dvoje, když je to tak levný“. Pousmál jsem se. Co však nebylo k úsměvu bylo, že jsem stále neměl své šortky. Další obchody byly bezútěšné, a tak jsem se začal ptát, zda-li nemají „nevýprodejové zboží“. Prý že ne, že jen velmi omezeně, že to teď není „in“, že nová kolekce teprve bude, že nemají většinu velikostí, protože „jdou na dračku“, nechci snad ušetřit?, teď? To si dělám srandu? A já jen chtěl šortky. Obyčejné, bez kvanta kapes, neděravé, bez nevhodného střihu, o deset čísel větší nebo menší. I zasteknul jsem si, kde jsou ty časy, kdy přijdu do obchodu, je tam pár lidí, je tam výběr zboží třikrát co teď ve všech velikostech a bez vad.
Na druhou stranu chápu, stačí přivřít oči na drobnými nedokonalostmi a koupit si něco, co se mi nelíbí, ale... jak je možné, že šortky, které jsem koupil bez akční ceny za šest stovek, teď se slevou sedmdesát procent stojí stovky čtyři? Krásné.
Nakonec smutně kupuju alespoň šortky, které bych si díky materiálu nekoupil, připomínají mi jím tepláky. Avšak zase si říkám, na dovču fajn, za dva stováky a půli dalšího k tomu. Leč při odchodu jsem si uvědomil, jak mě vlastně taky dostali. Své svědomívšak přesvědčuji, že ne kvůli slevám, ne kvůli přemíře zájmu lidí, ale kvůli tomu, že jsem je vážně potřeboval a byly ze všech co jsem dneska viděl nejlepší.
Lehce vyhladovělý se tedy přesouvám do potravin, klasická pobočka jednoho velkého řetězce. Potřebuju pár základních věcí – avšak už při bramborách nastává problém. Chybí v regálech. Tak se musím zase ptát příslušného personálu, naštěstí je „Ivana“ přímo v oddělení zeleniny. „To jste měl přijít ráno, branbory jsou v akci a my jich nemůže brát tolik, víte, branbory se pak prodávají ve velkém a my byzme pak nevydělali“. A nakonec mne odkázala na volné „branbory“. Hurá, našel jsem a spekuloval nad jejich velikostí, veřte nevěřte, největší mi připomínaly vlašský ořech. No co se dá dělat, jiná možnost není, jinam se mně nechce jet. Je čas jít dále.
Mozzarella je jedna z mých dalších položek, dokonce ta, která mi chutná je slevněná, nebo v „akci“, chcete-li. Poslední tři tam jsou, dám si je do vozíku a k regálu se přiřítí plešatý muž okolo padesáti s manželkou se slovy „do pr**e, už ju nemají“. Jen se pousměju a pán ke mě, „Vy jste měl poslední, že?“, přitakal jsem a s omluvou a už hraným úsměvem jel dále.
Pečivo jsem si chtěl také koupit, ale nejdřív vybrat. Jak tam tak vybírám, vrazí do mě obltloustlá paní vozíkem - s početnou rodinkou malých dětí okolo jedno jaké národnosti a zničehonic spustí velmi razantním hlasem: „Co tady zavazíš?? Uhni, neeeee? Snad se aspoň omluvíš, neeee?“ Jsem konsternován. Pozornost se zaměřila na mě, lidé se soucitně dívají, nereaguji, nechci si úplně zkazit den, jsem už vyčerpán, chci domů.
Ostatní věci jsem naštěstí pobral v regálech v pohodě, jen mi má mozzarella nějak zmizela z vozíku, musel jsem vzít jinou, ne tak dobrou. Jaká náhoda, když jsem ten pár od regálu s mozzarellou potkal u pokladny a napříč tomu, že už byla vyprodaná, tak měli zrovinka tři balení. To už jsem přestal chápat mentalitu nakupujících úplně, za celkem sedm padesát se z nich stávají nevraživé šelmy, které holt musí dostat svůj úlovek děj se co děj. Rozmýšlím, jestli něco říct, ale už se jen apaticky a pohrdavě dívám.
Paní pokladní „Iveta“ měla pravděpodobně dlouhou směnu, mračila se, měla zpocené čelo. Říkám si, já když jsem při střední dělal na pokladně, tak jsem se aspoň většinově usmíval. Ale hlavně, což jsem následně zjistil, jsem alespoň pozdravil a hlavně pozdrav od zákazníků vždy opětoval. Při poslední položce se ptám, zda-li mohu dostat tašku. Je mi odpovězeno, že taška „zdarma“ se k tam malému nákupu nedává. Tak požádám o tašku „za peníze“. Nemají. Chci tedy alespoň tašku „zdarma“ za peníze, že ji zaplatím. Není mi vyhověno. Bude to vtipné přenášení. „142 korun“ říká Iveta a já slušně sdělím, že budu platit kartou. „To si děláte snad pr**l, ne? Však to je 142 korun, to nemáte hotovost?“. Omlouvám se, že ne a že jsem zvyklý platit kartou. Něco si mumlá a mě už vyrašila nevím kolikátá kapka potu na čele.
Vydržel jsem to, nedostal jsem se s nikým do oponovacího konfliktu, neprohluboval jsem kolektivní agresivitu a nervozitu, zvládl jsem to. Pořád jsem přemýšlel... oblečený jsem normálně, čistý jsem, oholený, nesmrdím, nevybočuju, kde se stala chyba? Přemýšlím, jestli nebude jednodušší nakupovat co půjde na internetu, ale na druhou stranu, není pěkné poznávat, co vlastně za lidi bydlí ve vašem okolí? Nakupování je holt adrenalinová sranda.
