„Povězte mi babičko, podle jakého klíče se mají zakazovat televizní kanály a média?“ To je otázka, na kterou se vás vnuk třeba jednou zeptá a je dobré mít připravenou odpověď.
(Quid est veritas?)
Povězte mi ještě jednou babičko, podle jakého klíče se mají zakazovat televizní kanály a média?
To je jednoduché, Kubo, Státní aparát má jeden hlavní (epistemický) klíč: moc a hněv lidu. A pak občas listinu základních lidských práv, která se stala pouze kusem papíru, protože ji dva mocné státy rutinně porušují a navíc je to světský kus papíru, a tak v konečném důsledku se nemůže opírat o nic jiného než o politickou moc a potrestání těch kdo tyto eurocentrické hodnoty neposlouchá. Tedy až na ony dva mocné státy, které je porušují, pochopitelně.
Ale babičko, hněv a moc se přeci mění, dneska může být u moci jedna strana, se kterou souhlasíme, ale zítra to může být jiná strana, která bude mít jinou definici toho, co je Pravda a co škodí lidu.
Inu, Kubo, konečně jsi dospěl k tomu, že Pravda sice může existovat a být objektivní, ale nástroje, kterými se k této pravdě můžeme nebo nemůžeme dostat jsou sociálně konstruované, tedy dané mocí a zájmy vládnoucích politických ideologií. A protože nikdy nebudeme vědět podrobně, jak nás tyto nástroje, kterými se chceme dobrat Pravdy, ovlivňují, je velmi nepravděpodobné, že bychom se objektivní Pravdy někdy dobrali.
Pokud tomu tak je, babičko, jak ale někdo může tvrdit, že zná Pravdu, na základě které pak může rozhodnout, která média jsou pro nás občany škodlivá?
To je Kubíku jedna nepěkná věc dnešní doby. Žijeme v čistokrevné postmoderní době, ale vládnoucí politické ideologie se velmi rády opírají o prestiž pozitivistického racionalismu a možnosti existence objektivních hodnot. Přeci jen z úst politiků zní lépe, že něco jednoznačně je, nebo není, spíše než, že i ta naše Pravda je relativní. Nikdo by takového politika nevolil. Lidi chtějí jistoty a pevnou půdu pod nohama.
A není to, babičko, pokrytectví, ba dokonce lež?
Ach. Kubíku, běž si znovu přečíst Manufacturing Consent nebo Nutné iluze: Kontrola myšlenek v demokratických společnostech. Pak si vem do ruky pár knih od Johna Deweyho, Williama Jamese a zopakuj si před spaním definici Pravdy dle pragmatismu: Pravdou je to, co nás vede blíže k našim cílům.
A ještě babičko, jak vím, jaké cíle si mám pro svůj život zvolit?
To je jasné, můj milý vnuku, cíle si člověk nevolí, ale tak říkajíc člověk se do cílů rodí a čím více prostupuje vyššími vrstvami společnosti (práce, univerzita, politika), tím více do sebe vstřebává existující cíle dané společnosti. Pravidla, které poznáš často pouze tehdy, pokud je porušíš.
A úplně poslední věc, babičko. Neměli by akademici pracující v mediální teorii protestovat proti a priori jakékoli cenzuře médií?
Kdepak, Kubo, je to naopak zcela očekávaná funkce akademiků, jak píše Chomsky, neboť jsou důležitou vrstvou pro zachování statusu quo dané společnosti. Za to jsou de facto placeni.
A babičko, to platí i pro radikální akademiky?
Jistě, Kubo, věř mi, že pokud nějací radikální akademici existující, buď jsi o nich nikdy neslyšel, anebo jsou jejich názory a knihy vyloučeny z úzkého kruhu akceptovatelných názorů společnosti, ve které žiješ. Vždyť myšlenky, které stojí za cenzuru, určitě stojí za to slyšet a číst.
A teď vyčistit zuby a šup spát.
Ale proč? Mně se nechce a chci se dívat na pohádky v televizi nebo na YouTube .
Proto, protože ti to říkám. A žádnou televizi, ani YouTube. Spát!
