konečně nastala chvíle, kdy má můj bratříček řidičák. dva dny už mu v peněžence trčí další legitka s přiblblou pasovou fotografií. měl jsem trochu strach, že papíry nezvládne udělat. je disgrafik, dislektik, diskalkulik a nevím co ještě, ani teď nevím, jestli ty slova píšu tak, jak se psát mají. kromě poruchy soustředění je taky línej jako ... jako já. do učení se tedy moc nehrne.
plánovaný okruh vyhlídkové a testovací jízdy byl jasný. na Vyžlovku, do Jevan a lesem zpátky na Vyžlovku a domů. ve dvě hodiny odpoledne zvonil za dveřmi s tím, že stojí blbě, tak ať pohnu.
bylo mi hned jasné, jakým dopravním prostředkem hodlá bratr náš výlet uskutečnit. před domem stál, podotýkám velmi pěkně zaparkovaný, vůz značky Škoda Felicia GLXi r.v. 1997, tedy motorizace 1.3 MPi. pamatuji si, když otec tohle auto přivezl, přesedlal do něho z Škody Favorit a prohlásil, že to je uplně něco jinýho, že to je stříkačka a jede to jako drak.
auto je motoricky velmi zachovalé, motor pravděpodobně nebyl nikdy vytočen na více než 3500 rpm, čímž pádem je motor jako nový, nicméně plný pavouků a auto tím pádem nejede. uvnitř není místo ani na jednu dospělou osobu, přičemž o jízdních vlastnostech vozidla se nedá diskutovat. vše je umocněno absencí serva a kriticky podhuštěnými pneumatikami, zvláště pak levé přední, která uchází. těžiště auta...marně hledám, dejme tomu, že ho auto nemá vůbec;)) písmenka GLX znamenají zrcátka v barvě, jiné potahy sedaček, a snad vyhřívané zadní okno? myslím, že to má i tempomat na stěrače, který mi kupodivu chybí v hondě, která je ale ještě o 3 roky starší a jinak předčí Felicii absolutně ve všem.
usedli jsme do filcky f plný palbě.
já 198 cm lehká váha, bratr 196 cm a 123 kilogramů + cca tříkilové džíny, dvoukilový svetr a pětikilové farmářky velikost 49, ve kterých se jal řídit vozidlo útlých rozměrů. bratrova pozice za volantem připomínala posez v motokáře, kdy nejvyšším bodem je současně hlava řidiče a jeho kolena, mezi kterými je hluboko posazen volant. asi jako když si dospělej chlap sedne na pekáč a jede po sněhu z kopce. já jsem neseděl o moc lépe, pouze absence volantu mi umožnila přecijen více možností pohybu.
vyjeli jsme. rozjezd bravurní, zatáčka na hlavní a už jsme frčeli. bratr překvapivě mlčel. "hlavně mi do toho nekecej.." no dobře, jak chceš. ještě než jsme dojeli k Černokostelecké, málem jsme srazili ženskou s kočárkem, ale jinak paráda. řazení bez problému, práce se spojkou v zatáčce do kopce trochu pomalejší, ale dobrá. volantem točit umí. podle bratrovy filosofie kdo zvládne need for speed, zvládne i tohle.
držení volantu mě zaujalo. představte si ciferník hodin. levou ruku má brotha naprosto nepochopitelně na 13. hodině, pravou ruku pak někde okolo 17. hodiny. když jsem se tázal, zda ho to učil pan Pátek takhle držet, jako prase kost, dostalo se mi rázné odpovědi, ať neseru, že mu to tak vyhovuje. 1:0 pro bráchu.
na Černokostelecké byla nuda, padesátkou pěkně až na Vyžlovku, kde jsme sjeli a pokračovali lesem na Jevany. přišly trochu zatáčky, do kterých není moc vidět. projížděli jsme každou z nich 40 km/h, což způsobilo, že mi došla trpělivost.
"hele šlápni na to trochu, jeď těch padesát. je to sice filcka ale tohle nebude problém."
"seš zase chytrej vole. co když tam něco vyskočí? to to jako přejedu nebo co?"
bratr zvyšuje na 2:0.
v Jevanech mě napadlo oťuknout si brothovy reakční schopnosti, tedy smrtonosnej delay mezi "vidim dědka jak skáče" a "zabil jsem toho dědka."
nastínil jsem bráškovi můj plán. "hele, až řeknu šašek, tak začneš brzdit a to bez toho, že by se zablokovaly kola. jde mi o rychlost reakce a o to, jak brzdíš." brácha souhlasil.
vyjeli jsme z Jevan, brácha řešil něco o té ucházející pneumatice. dostali jsme se mezi pole, za námi nejelo nic a ani před námi nic nebylo.
"šašek!"
...
k mému údivu se nic nestalo. kromě toho, že jsme přejeli šaška se nestalo vůbec nic.
"hele, neměls náhodou brzdit?"
"ty vole a jó, šašek..."
brácha zabrzdil. šašek asi 200 metrů za námi, a to jsme jeli 70 km/h.
"no tak teď už brzdit nemusíš, leda že bys ho šel z tý silnice seškrábat."
jeli jsme dál. při návratu na Vyžlovku bratr dobře zastavil na stopce. za námi kupodivu zastavil cyklista, o kterém jsem si myslel, že nás prostě objede stopka nestopka. brácha šlápl na plyn a cyklista na šlapku. chyba lávky. cyklista, vědom si toho, že si může čuchnout vůně 1.3 MPi, zastavil asi půl metru za námi s tím, že se rozjede současně s bráchou. bráchovi to chcíplo. stopka je trochu do kopce. vzhledem k tomu, že cyklista měl co dělat, aby se tam nenatáh ještě když brácha po chcípnutí zcouval asi metr zpátky. no za břicho jsem se popadal, což se zase nelíbilo brůdrovi, takže na mě začal řvát ať se mu nesměju a podobný.
v pořádku jsem dorazil domů. musím říct, že na to, že má bratr papíry dva dny to byl krásnej výkon. jel krásně, 2:0 si mě vychutnal a kromě toho chcípance neměl jedinej problém. "Pátek má dýzla vole, tam to nechcípne, tam to jede samo!" ... jistě. pan Pátek má sice dýzla, nicméně spojka je tam spíš na parádu a jednička se řadí div né dozadu.
celkově jsem byl tedy velice spokojen, je vidět, že v bratříčkově případě autoškola nebyla jen trenažérem, který ho naučí ovládat stroj, ale i průpravou k tomu, aby se na silnici choval slušně. má sice závodnický sklony, jako každej, nicméně když se nachytá, hned podotkne že: "nejsme na závodní dráze." jak říkal pan instruktor.
