Honička jak z americkýho filmu, řekl by si každý, kdo by se ocitl v mojí situaci.
na silnici se občas přihodí něco, co se Vám vryje do paměti. mezi tyto patří i zážitek s dopraváky v civilním autě.
následující odstavce se odehrály loni na jaře, přibližně v tuto dobu. auto, které mám dnes, jsem měl tehdy ještě krátce. vyrazili jsme si s bratrem na projížďku. plánovali jsme dojet z Říčan na Vyžlovku, sednout na kolu a poklábosit o novým autě a o všem možném.
vyjeli jsme. bylo odpoledne, krásné počasí, vedro, prach, špína a škrábance (znáte to z photoshopu, ne?;) již v Říčanech před námi jela jiná Honda, takovej ten nosorožec rádoby off-road. paní uvnitř jela v klidu, padesátkou tak, jak má. po cestě na Vyžlovku si moc vyskakovat nemůžete, všude je padesátka, cesta trvá asi patnáct minut. paní jela stále před námi, stále slušnou padesátkou.
do obce Vyžlovka vyjíždíte strmý kopec, kde je devadesátka asi na tři sta metrů. rozjeli jsme se na devadesát a to se stalo paní v Hondičce osudným. nahoře na kopci, již v obci, místo aby brzdila na padesát, pouze nechala auto zpomalovat motorem, který to ale s brzděním nijak nepřeháněl a tak vjela do obce asi sedmdesátkou. prásk. osud. policie.
nic jsme netušili. projeli jsme kolem pizzerie a odbočili doprava, jako na Jevany. to se jede kolem Gottlandu, takovýho baráku co celej svítí i v noci, a kde vzniklo muzeum Karla Gotta.
akce začala. po rovince ve vesnici se na mě nalepila červená oktávie. snažila se mě předjet, dělala psí kusy, z čehož jsem usoudil, že je to nějakej idiot, co si potřebuje honit ego na vesnici, kde lítaj děti. nicméně - počkal jsem, až bude možnost mu uhnout a uhnul jsem. ještě jsem se podíval, co to bylo za pako. dám ruku do ohně za to, že tam seděl obyčejnej týpek v červenym triku.
oktávka byla mezi námi, mezi paní v Hondě a mnou a bratrem v Hondě. asi se jí mezi dvěma japonci nelíbilo, pořád šlapala na všecky čtyři koncernový válce a jela metr za nosorožcem. to už jsem nevydržel a jal se blbečkovi ukázat, zač je toho loket. nalepil jsem se mu na zadek taky.
před Gottlandem oktávka zkusila štěstí, nic, až na podruhé předjela. a teď ta facka -
než jsem stačil říct "hajzle", z oktávky trčela plácačka a stáli jsme. oktávka, Honda a Honda. z oktávky vyskočili tři policisté v dokonalých uniformách, které jsem do té doby neviděl. bílé košile, snad modré kalhoty, pistole v bílém koženém pouzdře. vypadali jako národní garda nebo co. nasadili čapky a jali se řidičku pokutovat.
já stál jako přibitej. sledoval jsem to a s bratrem jsme nedejchali.
potom si policista všiml, že tam jako blbeček stojim a civim na ně. přistoupil k mému okýnku a jal se tázat:
"můžete mi říct proč tady stojíte?"
"no...viděl jsem plácačku tak jsem zastavil.." (nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo).
policista mě obdařil vysvětlením, že ta plácačka platí pro auto, které je v tu chvíli za nimi. všichni byli mladí chlapi do třiceti let, vysocí, urostlí, jak podle šablony. využil jsem situace:
"a to děláte vždycky, že se za někym takhle honíte skrz vesnici a lepíte se mu na zadek?"
"no ale vy jste se mi na něj taky lepil." uzemnil mě policista.
"navíc - my pronásledujeme pachatele přestupku, my můžeme." uzemnil mě podruhé.
"aha..a můžete mi aspoň kouknout na zadek? mám promáčklej nárazník, tak jestli to neni na pokutu.."
"jo.. no žádný vostrý hrany tam nevidim, takže bychom to nepokutovali."
byl jsem spokojenej. ještě jsem zkusil nějak obhájit tu paní, která před tim osudnym úsekem jela uplně krásně, ale to neklaplo.
"nedá se nic dělat, my máme na radaru 72 km/h.."
a teď mi to došlo. ta jejich krasavice v červeným měla na masce takovou bradavici, začal jsem matně vzpomínat na pohled do zpětnýho zrcátka. radar. to mi mělo dojít hned.
je vidět, že policie dělá svou práci, i když si většinou vybere k pokutě slušnýho nebožáka, co někde nechtíc neukočíroval rychlost. co se mi ale potvrdilo, a od té doby potvrzuje, že policisti jsou slušný lidi, kteří když vidí slušnýho člověka, jsou vstřícní, poradí a zbytečně neprudí, jak se o nich říká.
stavěli mě za minulý rok snad dvacetkrát a pokaždé to byli normální chlapi. příběh s lékárničkou si nechám na příště.
