Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná i prodat, jsou tři rybníčky. Spořicí, rezervní a cenový…
Organizace zemí vyvážejících ropu se bude několik týdnů v kefírovém baru dohadovat, jak si rozdělit zisky plynoucí z domluveného zvýšení cen ropy. A ne a ne se dohodnout. Ropa se díky přičinlivým nakupujícím spekulantům začne zdražovat a lidé si za benzín i petrolej pěkně připlatí. Budou tedy potřebovat více peněz. Kdyby pak státní centrální banka začala „tisknout“ a všem rozdávat peníze, postupně by se všechno zdražilo, zároveň by se zvýšily mzdy (a snad by byly valorizovány i důchody), ale nic by se nezměnilo. Všichni by měli více peněz, zároveň by bylo dražší všechno zboží, nula od nuly pojde. Pouze benzín či petrolej by udělaly tak jako tak v peněženkách díru a zčeřily by vodu v cenovém rybníku.
Obdobně to dopadne, zdraží-li se „biobrambory“, protože se stanou módními nebo zdraží-li se díky lepší chuti likér, na jehož recepturu a název má licenci jediná likérka.
Státní banka by v takových případech neměla ani hnout brvou. Lidé si zkrátka budou kupovat méně benzínu nebo si kvůli dražšímu benzínu ještě nekoupí novou televizi.
Co když ale někdo přijde s fantastickým vynálezem, který zastoupí lidi v továrnách nebo Evropská unie povolí pěstování geneticky upravených plodin, tak jako se u nás už pěstuje tritikále, jehož maminkou byla pšenice a tatínkem žito? Bude se náhle více vyrábět, továrníci budou mít vyšší zisky, jejich zaměstnanci si asi vydupou vyšší mzdy, možná toho hned využijí hospodští a kadeřnice zvýšením svých cen a vlna na cenovém rybníce se bude šířit a vyvolávat cenové turbulence. Někdo se na ní sveze, jiný bude polit. Měla by státní banka zvýšit hladinu cenového rybníka? V tomto případě ano, aby zabránila cenovým turbulencím.
Voda přitéká do cenového rybníka ze sousedního, spořicího rybníka. Státní banka by však neměla hýbat s hrází spořicího rybníka. Hrázným (hezky česky vodohospodářským technikem) jsou soukromé, komerční banky. Státní banka by měla vodu pouze mírně vybírat džbánky a nalévat zpátky nebo přikázat její odlévání do dalšího, rezervního rybníka, čímž by dbala na bankovní stabilitu. To proto, aby se banky půjčováním nevydaly z peněz. Chtějí-li být banky užitečné, měly by ale začít zvyšovat hladinu cenového rybníka (tedy připisovat na účty peníze, které půjčují) už mnohem dříve, když je ekonomika na dně a lze očekávat fantastické vynálezy, které se v rostoucí ekonomice zhodnotí. Nadějné firmy si od banky půjčí a budou-li v průběhu vymýšlení vynálezu potřebovat ještě další peníze, banka jim jistě dovolí opatrně si občas přečerpávat svůj účet, jako to mnozí lidé i neopatrně dělají díky svému kontokorentu.
Nikdy nelze odhadnout, kolik fantastických vynálezů a výrobních postupů bude vymyšleno. Proto bývá peněz ve spořicím rybníce hodně a jsou firmám v době, kdy je ekonomika na dně, nabízeny levně. Čeho je hodně, to je nabízeno v konkurenčním prostředí levně. Když už pak jsou za půjčené peníze rozběhnuty různé stavby a projekty, musí státní banka zpřísnit a přikázat bankám, aby začaly hráz uzavírat. Tedy aby si banky nechávaly více peněz na skladě neboli v rezervním rybníce a aby platily vyšší úroky za peníze, které jim státní banka občas na chvilku půjčuje; vyššími úroky vybere po džbáncích trochu vody ze spořicího rybníka. Také jim státní banka bude dávat menší úroky, odloží-li si u ní třeba přes noc nějaké nevyužívané peníze. Jakmile státní banka přitvrdí, odpadnou nemocné firmy, jejichž nápady byly slabé. Je to vždy velmi smutné, mnoho lidí přijde o práci, ale věřte mi, že by bylo mnohem tragičtější, kdyby státní banka nepřitvrdila a nemocné firmy by odpadly až těsně poté, co by byly jejich nákladné nápady hotové. Lidé mohou ekonomice pomoci odléváním peněz do spořicího rybníka nebo tak, že zrychlí pohyb peněz. Dopoledne si pekař skočí pro kafe z automatu, v poledne peníze z „kafematu“ vybere jeho majitel a koupí si za ně rohlíky, které mezi tím pekař dodal do samoobsluhy.
Lidé si ale domlouvají smlouvy a ceny vždy dopředu. Zaměstnanci si dohadují mzdy na příští rok; nájemné, leasingové splátky a úroky na další roky jsou také stvrzeny vlastní propiskou. Aby tedy mzdy, zisky firem i úroky rostly tempem, které nebude na cenovém rybníce vyvolávat cenové vlny, víry a turbulence, musí státní banka odhadnout tempo růstu ekonomiky, zakřičet do světa, jaké u nás bude za měsíc či za rok tempo zvedání hladiny v cenovém rybníce a pak, je-li zodpovědnou státní bankou, se snažit tohoto tempa dosáhnout. Především musí hodně nahlas křičet. Když vidí, že křik nepomáhá, může se pokusit využít hypnózu. Kromě toho může, jak jsem již uvedl, upravit hrázným hladinu ve spořicím rybníce (za pomoci džbánků nebo odtoku do rezervního rybníka).
Když se firmám daří a je zapotřebí odhalit, které jsou nemocné, nařídí státní banka tak rychlé snížení hladiny spořicího rybníka, že se hrázný (banky) neodváží vypouštět z něj vodu s vysokou cenovou přirážkou. Státní banka je tedy v takovém případě plně vyslyšena; voda ve spořicím rybníce je přesně tak vzácná a drahá, jak si státní banka přeje.
Horší je, pokud je ekonomika na dně a firmy v cenovém rybníce jsou jako ryba na suchu. Je zapotřebí, aby lidé přinášeli vodu do spořicího rybníka (viz můj článek „Neutrácejte“ z 29. 3. 2013). Jenže co když je díky lidem i díky státní bance ve spořicím rybníce hodně peněz (z nichž banky dokážou vykouzlit ještě mnohem více peněz, které pak mohou být levně půjčovány), avšak půjčovány nejsou, protože se banky bojí, že by fantastické nápady firem nemusely být zákazníky dostatečně oceněny? Obávají se, že si zákazníci budou i za těch pár let stále ještě spíše spořit, než utrácet, obávají se, že přijmeme euro, obávají se, že se zvýší daně a počty úředníků. Možná se hrázný mýlí, možná má hrázný pravdu, ale to je hladině spořicího rybníka jedno. V takové situaci se pravděpodobně nacházíme.
Státní banka má podle mého názoru jedinou možnost, co s tím udělat - přiznat, že inflační cíl neumí dodržet. Majitelé domácí měny, kteří počítali ještě s nějakým zásahem, budou zklamáni, majitelé domácí měny, kteří neočekávali dodržení inflačního cíle, budou rádi, že žádná intervence neproběhla. Myslím, že rozumní investoři s dodržením inflačního cíle spíše nepočítali.
Státní banka ale dostala nápad. Státní banky přece mívají ve svých trezorech zahraniční peníze (devizové rezervy), aby mohly podporovat stabilní cenovou hladinu při některých, psychologicky zaměřených měnových spekulacích (nebo při nebezpečném chování okolních státních bank). Správně by měly nakupovat devizové rezervy v době, kdy spekulanti skupují jejich domácí měnu. Jenže státní banky takové spekulace nemusí ani odhalit, proto si devizové rezervy tvoří dříve. Tím zároveň podporují vývoz, protože zhodnocují tyto rezervy, ale oslabují domácí měnu.
Proč si je tedy netvořit právě nyní? Protože už jich máme hodně, objemným spekulacím stejně nelze zabránit (většina spekulací navíc naopak udržuje cenovou hladinu stabilní), inflačního cíle možná stejně nebude dosaženo, budou vyvolány cenové turbulence a držení devizových rezerv a jejich investování nevyrovná potenciální výnosy, o které přicházejí majitelé domácí měny. Pokud by je vyrovnalo, bylo by to jistě za cenu podstupování vysokého rizika, což si státní banka nesmí dovolit.
Jedinou výhodou zásahu je, že státní banka neztrácí důvěryhodnost před zaměstnavateli či nájemníky, kteří byli ochotni přistoupit na zvýšení mezd a nájmů, protože věřili inflačnímu cíli, a nepřenáší tak letošní zisky a ztráty z jednoho člověka na druhého.
Podpora vývozu není myšlenkou hodnou ocenění. Pro Němce bude naše zboží levnější, koupí si tedy za eura více našeho zboží a naši vývozci přijmou více zaměstnanců. Pro nás bude německé zboží dražší, koupíme si tedy za české koruny zboží méně. Následně si naši vývozci (či jejich taxikáři, kadeřnice, obuvníci jejich kadeřnic…) koupí za přijatá eura hodně německého zboží a podpoří tak německé vývozce, kteří díky tomu přijmou více zaměstnanců a Němci si nakoupí méně českého zboží, takže čeští vývozci budou muset propouštět.
Buďme ale rádi, že nemáme euro. To by naše federální evropská banka reagovala na úplně jiná tempa růstu ekonomiky, než jaké je to naše (viz můj článek „Všechno, co jste kdy chtěli vědět o euru (ale báli jste se zeptat)“ ze 16. 3. 2012).
