Bývalý americký viceprezident a ministr obrany přišel se šokující informací, která se neobjevila v českých médiích!
Někteří lidé procitli teprve po masových vraždách náboženské skupiny jezídů po obsazení severního Iráku, po hrozbě stržení hráze na řece Tigris a mnozí pochopili hrozbu až po vraždě amerického novináře vrahem s britským akcentem. Americký prezident Barack Hussein Obama nahrávku shlédl, pronesl pár vět před novináři a jel hrát golf. Jeho naivní postoj je v kontrastu k britskému premiérovi Davidu W. D. Cameronovi, který se potýká s problémem náborů britských muslimů do této války. V ohrožení jsou naši spojenci jako Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Jordánsko, Izrael, nepřímo i Egypt...
Bývalý americký viceprezident Richard B. Cheney, který se těmito hrozbami detailně zabýval po celý svůj profesní život, si je s ohledem na informace, které má, jistý, že během deseti let proběhne další útok na Spojené státy podobný „11. září“, ale vzhledem k vývoji a dostupnosti nových zbraní mnohem horší! Nezapomínejme, že podobné hrozby se týkají i spojenců, kteří jsou Spojenými státy chráněni, včetně nás. Nechci nic přivolávat, chci pouze předcházet.
Spojené státy i Spojené království konečně začaly provádět alespoň omezené nálety a Britové pomáhají kurdské rozvědce, což v zásadě podpořil i papež František. Německá vláda se rozhodla pro pomoc teprve nyní a pouze formou zbraní věnovaných Kurdům. Taková pomoc je neuvážená a může se vymstít Turecku a následně i nám, protože Turci jsou našimi blízkými spojenci a za Studené války byli strategickým partnerem Spojených států, byť se nám vůbec nemusí líbit některé nápady nově zvoleného tureckého prezidenta. Jak říká český malíř Adolf Born, Turci jsou nám nejbližší slovanský národ. Ve Spojených státech se objevily dokonce absurdní návrhy na dohodu s Íránem a ten se toho chytil s požadavkem „něco za něco“, čímž mám samozřejmě na mysli íránský jaderný program. Nezapomínejme, že se sice před rokem změnil íránský prezident, ale nezměnil se íránský režim. Prezident Obama podceňuje také situaci v jaderné mocnosti Pákistánu, kde nedávno zaútočila organizace Taliban na mezinárodním civilním letišti ve velkoměstě Karáčí. Americká vláda přesto nesmyslně trvá na odchodu armády z Afghánistánu (nikoli do Pákistánu, nýbrž domů).
O ponuré situaci v Iráku a Sýrii jsem napsal 4. 7. 2014 pro jeden server článek, který ale nakonec nevyšel. Vzhledem k tomu, že je stále více a více aktuální, předkládám jej. Za těch pár týdnů se změnila pouze irácká politická reprezentace. V Iráku i Sýrii se vše výrazně zhoršilo ve snaze organizace ISIS vymezit se vůči obdobným skupinám svojí obzvláštní agresivitou, kvůli neochotě amerického prezidenta dělat si ve světě nadále nepřátele a kvůli naší nečinnosti při rapidně (násobně) vzrůstajícím počtu džihádistických skupin v islámském světě v posledních letech. Situace však zůstala v principu stejná.
O Sýrii viz také článek „Nobelův výbore!“ z 15. 10. 2013, o Iráku článek „O válce v Iráku vám lhali“ z 20. 3. 2013 a o islámu článek „Potřebujeme věznici Guantanamo Bay“ z 30. 12. 2013.
Máme jít znovu do Iráku?
Jsou současné konflikty v Iráku hrozbou také pro nás? Měli bychom do Iráku vyslat české vojáky? Jaké by měly být jejich úkoly a cíle?
V úvahu přicházejí tři základní důvody, proč zvážit účast spojeneckých armád nebo alespoň armádní techniky v Iráku a jeho bezprostředním okolí, jak požaduje irácký premiér Nouri al-Maliki. Za prvé, irácká vláda není schopna zabránit organizování, materiálnímu vybavování, školení a výcviku teroristických skupin. Obdobná situace může vzniknout také v Sýrii. Za druhé, irácká vláda není schopna zabraňovat záborům dalších území těmito skupinami, což může skončit úplným rozdělením Iráku. Za třetí, tyto skupiny vraždí ve velkém svoje nepřátele, navíc brutálně.
Jsou tyto tři důvody natolik závažné, abychom poslali svoje vojáky, možná bohužel i na smrt a za hodně našich peněz, do této nebezpečné oblasti? Odpověď ohledně třetího uvedeného důvodu závisí vždy na aktuálních možnostech v oblasti působících ozbrojených složek a na posouzení příslušnými politiky a armádními veliteli. Pokusme se ale odpovědět, zda jsou důvodem k působení našich vojáků první dva zmíněné problémy.
V Iráku i na celém Blízkém a Středním východě působí řada nebezpečných zločinných organizací zaměřených na dlouhodobé politické cíle. V případě těch organizací, které se hlásí k islámu, bývá jejich cílem propojení světské a islámské moci a zavedení islámského práva podle jejich interpretace. Mnohé z těchto organizací chtějí šířit svou interpretaci islámu i islámské právo také mimo svá dosavadní působiště a mnohdy si nárokují jistá území. Jejich globální cíle mi nepřísluší hodnotit, protože jsou založeny na víře v posvátné poselství textu knihy Koran. Jejich víra je natolik pevná, že za ni mnozí členové těchto organizací byli ochotni položit život, což jistě souvisí také s jejich přesvědčením o spravedlivé odměně v podobě posmrtného života v ráji. Jejich ochota vzdorovat, nebo naopak spolupracovat však závisí na jejich výkladu islámu. Jeden z bývalých klíčových představitelů organizace al-Qaida Abu Zubaydah začal v reakci na simulované tonutí („waterboarding“) vypovídat, protože se domnívá, že jeho náboženskou povinností je odolávat mučení jen do jisté míry. Lze sice diskutovat o extenzivních, nebo dokonce očividně nesprávných výkladech svaté knihy muslimů, ale tyto organizace svými činy opakovaně prokazují, že nelze diskutovat s nimi. Jejich nebezpečnost spočívá primárně v násilném a podlém vynucování svého přesvědčení a svých zájmů včetně krutého zabíjení civilistů.
V Iráku působila již za vlády Saddama Husseina (potažmo Arabské socialistické strany obrody) organizace al-Qaida, jejímž velitelem byl Abu Musab al-Zarqawi. Je zvláštní, že protestujeme proti spalovnám v Rybitví, v Malešicích či v Opatovicích nad Labem, zatímco proti mnohem nebezpečnější továrně na jedy u obce Khurmal na severovýchodě Iráku, která navíc byla zahalena tajemstvím, masy neprotestovaly. Máme totiž neodůvodněný pocit, že dopis s antraxem z této a podobných obcí se nedostane do našich rukou a dýchacích cest ani do rukou našich politiků, vojáků, policistů či lékařů. Rozesílat takové dopisy těm lidem po celém světě, kteří se nehlásí k sunnitskému islámu, není problém. Tedy pokud máte antrax a patříte mezi tyto početné fanatiky, kteří nemají s dalšími sunnitskými muslimy mnoho společného. Nebezpečí spojená s touto skupinou v Iráku byla na štěstí ze strany našich spojenců důvodem útoků, které se nakonec staly součástí války v Iráku (byť americká vláda zvažovala pod vlivem tehdejšího ministra obrany Donalda Rumsfelda i oddělené řešení, předcházející případnou, teprve zvažovanou válku v Iráku).
Lídrem současného odporu proti irácké vládě je organizace Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL, popř. ISIS), která se vytvořila právě z irácké al-Qaidy a je od 17. prosince 2004 zařazena Ministerstvem zahraničí USA na seznam zahraničních teroristických organizací. Úzce spolupracuje se syrskou organizací al-Nusrah Front, která byla na tento seznam zařazena 15. května 2014. Nebezpečí, jaké představují fanatici z organizace al-Qaida, snad nemusím ani vysvětlovat. Každý si snad pamatuje útok na naše spojence, na „11. září“. V širokém povědomí jsou i jejich vražedné útoky na velvyslanectví v Keni a Tanzanii. O všech těchto útocích jsme se dozvěděli až poté, co byly provedeny. Ještěže se jim nepodařilo získat klíčovou energetickou infrastrukturu (plynovody, ropovody) v Jemenu, jak plánovali.
Na počátku letošního roku získali tito zločinci ze zmíněné organizace ISIL vliv až v oblasti tzv. „sunnitského trojúhelníku“ (v okolí hlavního města) a obsadili mimo jiné město Fallúdža, které před deseti lety osvobodili v unikátních bojích uvnitř města naši spojenci, a řada jich tam bohužel zemřela, či byla zraněna. Nedivím se veteránům, že teď cítí smutek a zlobu. Irák byl sice zbaven svého diktátora, ale zůstali vědci, plány a možná i nebezpečný materiál. Spojené státy mají mimořádné zpravodajské kapacity a není radno podceňovat organizace, které jsou americkou vládou označeny za teroristické, celosvětově zaměřené, ochotné používat ke svým cílům tzv. „zbraně hromadného ničení“ nebo spíše hromadného vraždění.
Bojovat proti nebezpečí však ještě neznamená udržovat Irák jako jediný, celistvý stát. Spojenecká dočasná správa zavedla Iráčanům společnou měnu. Plánem vlády Spojených států ale nebylo udržet Irák trvale sjednocený. Bývalý ministr obrany USA Dick Cheney, za jehož působení proběhla válka v Zálivu, obhajoval v jejím rámci ponechání Husseinova režimu. Uvědomoval si, že by se jinak Irák mohl rozpadnout přinejmenším na ší’itskou, sunnitskou a kurdskou část, ani nemluvě o případných nárocích Asyřanů, dalších křesťanů, mandejců a ostatních národnostních či náboženských skupin. Během Husseinova režimu byly příkopy razantně prohloubeny, když diktátor Hussein privilegoval sunnity, zatímco po oponentech a potenciálních protivnících nechal střílet z vrtulníků, lít kyselinu, nechal je masově vraždit nervovým plynem a yperitem, nechal je mučit.
Hrozila a dodnes hrozí také okupace (nebo může nastat dobrovolné přidružení) částí Iráku Íránem či Sýrií a také vznik samostatného Kurdistánu, jehož základy by nemusely být položeny pouze na území současného Iráku.
Dick Cheney byl v době války v Iráku americkým viceprezidentem podporujícím svržení Saddama Husseina a obnovu Iráku fungujícího pro všechny, nikoli jen pro vyvolené. Byl si ale spolu s dalšími vědom, že obnova Iráku bude nákladná, životně závislá na úsilí samotných Iráčanů a jednotný Irák možná nebudeme schopni udržet. Mimochodem, Irák nebyl zničen pouze zanedbáváním Saddamem Husseinem. Iráčané byli velmi tvrdě poškozováni také mezinárodními hospodářskými sankcemi.
V zájmu spojenců je nepodporovat násilné odtržení Kurdů od Turecka, významného člena Severoatlantické aliance, jediného v této nebezpečné a bouřlivé oblasti. Sama turecká vláda se nyní snaží, aby Kurdové oddělení území nepodporovali. Kurdové však našim spojencům na svém území pomáhali s likvidací teroristických táborů a neměli bychom bránit jejich snaze o ještě větší samostatnost. V zájmu spojenců není také jako cíl sám o sobě udržet Irák jednotný. Mírové dohody po první světové válce nerespektovaly pouze zájmy obyvatel Iráku či Sýrie, nýbrž braly v úvahu také možnosti států Dohody. Není tedy divu, že se Iráčané i Syřané stanoveným hranicím vzpírají. Ší’ité si jakožto většina zvolili svého premiéra, pro ostatní byl Nouri al-Maliki od počátku určitou hrozbou.
Rozlišujme však snahu občanů žít a svobodně se rozmýšlet ve vlastním státě od snahy fanatiků vytvořit islámský „super-stát“ (chalífát), který by byl s vysokou pravděpodobností nebezpečný nejen pro své vlastní občany. V této souvislosti bychom měli účinně bránit naše velvyslanectví v Sýrii, které zastupuje jako konzulát také Spojené státy a Slovensko.
Poslat české vojáky společně s dalšími spojeneckými armádami do Iráku kvůli boji proti teroristům tedy má smysl. Podle posledních zpráv by nám mohli pomoci také vojáci ze Saúdské Arábie a možná se přidají i další (z Egypta…). Spojenecké armády v čele s armádou americkou dokonce neměly Irák před pár lety opouštět, protože již tehdy panovala v Iráku v menším měřítku rámcově stejná situace a následný vývoj, jaký sledujeme, byl očekávatelný. Úkolem našich vojáků by ale nemělo být, jako cíl sám o sobě, udržovat ještě dále Irák sjednocený, protože případné rozdělení jako takové na nás nemá žádný vliv, bylo by pochopitelné a v budoucnu je prakticky nevyhnutelné.
