Naše státní centrální banka nejenže nesměřuje ke svým cílům stanoveným naší Ústavou, ale dokonce jde proti nim.
Hlavním úkolem naší státní centrální banky je podle Ústavy péče o cenovou stabilitu a je to cíl správný. Cenová stabilita neznamená nárok zákazníků na stále stejné ceny. Digitální teploměr měří přesnou teplotu. Ceny, mzdy, zisky, úroky i nájmy poměrně přesně měří vzácnost zboží, se kterým se obchoduje, pouze jsou v jistých mezích ovlivňovány vyjednávací pozicí jednotlivých prodavačů, zákazníků, odborů, zaměstnavatelů, uhlobaronů a tak dále. Vyšší cena znamená větší vzácnost, která může být způsobená vytěžením dolu, módním šílenstvím, větší vzácností (tedy nedostatkem) schopných výrobců daného zboží a podobně. Když se uhlí zdraží, lidé se musí uskrovnit a uhlí nakupovat méně (pro kverulanty - s výjimkou tzv. „Giffenových statků“), koupit si akumulační kamna nebo šetřit na vajíčkách, vínu a zábavě, čímž se vajíčka, vaječné likéry, víno i zábava pravděpodobně zlevní a postupně by se mohlo zlevnit dokonce všechno s výjimkou uhlí. Tím je celkově udržena cenová stabilita a státní banka nemusí vůbec nic dělat. Tento digitální teploměr měří špatně pouze kvůli některým špatným vládám a jejich daním, dotacím, výkupům či cenovým omezením.
Co je tedy v Ústavě myšleno cenovou stabilitou? Na počátku byly peníze. Vezmete-li si na svět účetní brýle, uvidíte nejen továrnu, nýbrž i peníze, za které byla postavena. K těžbě, k výrobě i ke stavbě domu služeb je na počátku zapotřebí vklad akcionářů nebo třeba úvěr. Pokud by státní banka neumožnila poskytování žádných úvěrů, výrazně by tím přispěla k cenové stabilitě. Nevznikaly by tak velké firmy, tolik by se nevyrábělo a tudíž by se ani tolik nekrachovalo. Všeho by bylo stabilně málo. To by ale byla svérázná interpretace Ústavy, která by navíc znemožňovala bankám, spořitelnám i kampeličkám svobodně podnikat.
Cenová stabilita může být uvnitř státu narušována jediným způsobem. Neschopností splácet. Přišel na to vynikající britský ekonom maďarského původu Nicholas Kaldor, Baron Kaldor pod vlivem myšlenek vynikajícího švédského ekonoma Johana Gustafa Knuta Wicksella. Nevyplatí-li firma kvůli nízkým ziskům, či dokonce propadům do červených čísel svým vlastníkům dividendy, je to problém vlastníků. Nezaplatí-li firma svým dodavatelům nebo své bance, měl by to být problém firmy. Nesplácí-li hodně firem, vyvolávají tím cenovou nestabilitu, protože jejich dodavatelé i banky musí následně upravovat svoje ceny zboží i ceny práce (mzdy). Hlavním úkolem státní banky je tedy podle Ústavy zakazovat bankám poskytovat úvěry firmám, které je nebudou schopny splácet. Nejlepším způsobem, jak to udělat, je postupně, jak se ekonomika odráží ode dna, zdražovat úvěry. Ale ne moc, jak už jsem vysvětlil.
Úvěry poskytované firmám způsobují postupně nárůst všech možných cen čili inflaci. Protože zaměstnanci počítají se zvýšením cen zboží i nájmů, vyjednají si rovnou vyšší mzdy. Protože vedoucí firem počítají se zvýšením mezd i třeba nájmu za pronájem jeřábu, rovnou požádají o vyšší úvěr. Díky vyšším cenám budou totiž schopny splatit vyšší úvěr i zaplatit vyšší úroky, o které si rovnou řekne banka. Zaměstnanci by pak mohli očekávat ještě vyšší inflaci a vyjednat si ještě vyšší mzdy, firmy by si řekly ještě o vyšší úvěry a tak by se inflace zvyšovala a zvyšovala. Aby tomu státní banka zabránila, snaží se uhodnout, jaký bude růst cen zboží a služeb a pak se o svém odhadu snaží všechny přesvědčit a také se snaží právě takové inflace díky své částečné moci nad bankami dosáhnout. Říká tomu inflační cíl. Ten ale nemá nic společného s cenovou stabilitou, tedy alespoň v případě, že se odhad povedl a že se o něm jakžtakž podařilo všechny přesvědčit.
Nyní se nacházíme v situaci, kdy se tento odhad úplně nepovedl. Pokud snad třeba nájmy vzrostly více než ceny zboží, mají pronajímatelé o něco vyšší zisky a nájemci o něco nižší zisky. Podle toho si nájemci vyjednají, mají-li tu možnost, úpravu nájemní smlouvy na příští rok. Státní banka musí svůj inflační cíl změnit a musí začít ostatní přesvědčovat o svém novém inflačním cíli. Právě proto, že státní banka svůj inflační cíl nezměnila a bude dělat navzdory nám všem všechno pro jeho dosažení, způsobí v budoucnu téměř jistě cenovou nestabilitu.
Naše státní banka nakupuje do svých zásob zahraniční měny a dává za to „směnárnám“ čerstvě vytisknuté, novým papírem vonící české koruny. Českých korun je proto více a digitální teploměr nám to dává najevo snižováním jejich ceny vůči zahraničním měnám. To má sice pozitivní dopad pro tyto „směnárny“ a negativní dopad pro mnohé z nás (a z dlouhodobého hlediska dokonce téměř pro všechny), ale s cenovou stabilitou to nemá nic společného. Zároveň by státní banka mohla bombardovat ropná těžiště v Saúdské Arábii, protože tím by zaručeně dosáhla díky zdražení ropy svého inflačního cíle. Z hlediska dopadů by se jednalo o stejné opatření jako je současné zvyšování devizových rezerv, obzvláště pokud chtěli bohatší Češi investovat své české koruny, než jim je státní banka začala znehodnocovat, do ropného průmyslu.
Zvyšování devizových rezerv z takového pofiderního důvodu, jakým je chybně stanovený inflační cíl, je navíc vábničkou pro zahraniční spekulanty, kteří se mohou pokusit nakupovat české koruny a donutit naši státní banku, aby se přestala snažit o předem vyhlášený kurz.
Členové bankovní rady tvrdí, že postup, který zvolili, je poměrně běžný. Ano, mají pravdu. Je běžné, že nás vlády nehorázně zadlužují. Je běžné platit nehorázně vysoké daně. Jak říká významný překladatel Antona Pavloviče Čechova Leoš Suchařípa v roli Karla Fauna, všechno je to zvyk. My jsme si zvykli na neblahé zásahy státních bank.
Chcete-li se dozvědět více o působení státní centrální banky, zvu vás na svůj předchozí článek „Naše banka, česká národní“ z 12. 11. 2013.
Na závěr bych chtěl vyjádřit přesvědčení, že všichni členové bankovní rady nehlasovali špatně. Uvidíme za šest let, až bude jmenovité hlasování zveřejněno. Tipuji, že přinejmenším prof. Kamil Janáček hlasoval proti. Vyplývá to mimo jiné z jeho slov v rozhovoru poskytnutém jen pár dní před onou nešťastnou intervencí.
