Bojové úkoly pro ministerstvo spravedlnosti

  Všude kolem nás je nebezpečí. Nejen povodně, horoskopy a reklamy. Také socialismus, komunismus, rasismus, anarchismus, evropská byrokracie, feminismus, maskulinismus, pozitivní diskriminace, environmentalismus.  

  Ve svém minulém článku "Čím by se měl zabývat nový ministr spravedlnosti" z 12.7.2012 jsem slíbil, že se zamyslím nad rozumem při uplatňování spravedlnosti a telegraficky o tom napíšu.

  Mám pochopení pro to, že mnohým lidem vadí majetkové rozdíly, a to i v případě, že vznikly legitimně. Mají ale vlády a radnice kvůli tomu svazovat podnikatele cenovými stropy (či z jiných důvodů licencemi), které vedou k nedostatečnému poskytování postihované služby? A mají být bohatší investoři dušeni a vyháněni do zahraničí nejen vyššími daněmi, nýbrž dokonce i vyššími sazbami daní?! Ve Spojených státech takovému bezpráví brání republikáni. Vládě tam chybí peníze, které by Češi museli vydělávat několik let! Americký prezident Barack Hussein Obama je v roce 2009 velmi neefektivně utratil. Chtěl pomoci ekonomice, ale jednak ignoroval nutné výrazné zpoždění pozitivních efektů a jednak tím, zdá se, ekonomiku ještě přiškrtil! U nás toto bezpráví nastane asi od příštího roku. Vládě chybí třeba peníze, které si vypůjčily a utratily naše socialistické vlády na počátku tohoto století, v dobách takového růstu hospodářství, jaký už nemusíme zažít!

  Rozumím tomu, že zaměstnanci často vnímají svého zaměstnavatele jako svého druhu diktátora a vzhledem k řadám nezaměstnaných příliš nepociťují svobodu výběru svého chlebodárce. Proto se snaží o zákonnou ochranu při připouštění a především proto také vstupují do odborů. Chápu, že úkolem odborů zejména v minulosti bylo (ale do jisté míry stále je) vynutit alespoň dohodnutou míru bezpečnosti práce a dohodnuté pracovní podmínky. Mají být ale zaměstnavatelé poškozováni ztíženým propouštěním? Nemá být mzda navýšená odbory při současném propouštění důvodem pro propuštění právě lidí z řad odborářů? Mají mít odbory právo na porušování pracovní smlouvy, tedy právo na stávku? A pokud ano, nemají za ni alespoň nést hmotnou odpovědnost (tedy zaplatit vzniklé škody)? Má být vládou i nadále stanovována (a dokonce zvyšována!) minimální mzda, aby ti, kdo jsou ochotni pracovat za mzdu nižší, byli zaměstnáváni nanejvýš tak na černo? A má stát určovat míru bezpečnosti práce a pracovní podmínky v různých odvětvích, nebo má pouze dohlížet (preventivně i případným následným trestem) na dodržování svobodně dohodnutých podmínek? O odborářích napíšu na blog ještě samostatný článek. Tuším totiž, že mě k němu v brzké době inspirují.

  A máme kvůli zmíněným problémům dělit lidi na třídy a svádět k třídnímu boji? Nebo snad dokonce zakázat soukromé vlastnění a skončit tak v diktatuře (protože Česká republika není ani kibuc ani mnišský řád)?

  A co riskující drobní živnostníci? Mají být zdaňováni, aby se jim podnikání nevyplatilo, nebo stačí, že sami sobě poskytují práci a šetří tak státu na sociálních dávkách?

  Lidé se jistě dělí na rasy (nebo spíše tzv. "lidská plemena") a některé geneticky blízké skupiny obyvatel jistě vykazují v průměru lepší výsledky ve vybraných činnostech. Cožpak ale nejsme všichni lidé? Cožpak se asiatce s černochem nenarodí dítě? Cožpak nejsou rozdíly uvnitř ras mnohdy větší než průměrné rozdíly mezi rasami navzájem? Cožpak lze rasy zcela spolehlivě identifikovat? Cožpak nemáme až neuvěřitelně mnoho společného dokonce i třeba s orangutany? A cožpak je důležité, aby se rodili jen lidé, kteří jsou dobří ve vybraných činnostech? V otázce rasismu a eugeniky je ale náš stát dobrým obráncem práv všech lidí. Někdy to však s tou obranou až přeháníme a nedíváme se na okolí občanskými brýlemi, nýbrž brýlemi rasovými. Obvinění občana, který je náhodou občanem jiné rasy než žalující, potom bývá označeno jako rasismus. A naopak při snaze o řešení problémů mezi rasami se na všechny lidi pokrytecky díváme jako na občany a tím si sami velmi znesnadňujeme (nebo dokonce uzavíráme) jakékoli možnosti řešení. Zdůrazňuji, že mám samozřejmě na mysli nekonfliktní řešení, ústupky všech stran, popřípadě snahy o porozumění a v zásadě spontánní začleňování.

  Práva žen byla v minulosti potlačována i v těch nejsvobodnějších společnostech. Týká se to i jinak na svou dobu svobodomyslného anglického právního dokumentu "Magna charta libertatum" z roku 1215. Platí to i v současnosti, zejména v muslimských oblastech (snad z náboženských důvodů, ale nevím). Ženy, dámy, holky určitě mají z plošného pohledu poněkud jiné myšlení, záliby, sny, spouštěče emocí, schopnosti i potřeby než muži, pánové, kluci. Ale opět, nemáme všichni šedou kůru mozkovou? Nedělí sestru od bratra pouze genetická hra v kostky s nikterak fatálně odlišnými možnými výsledky? Mají však ženy dostávat stejně vysokou mzdu jako muži, vnímá-li je jejich zaměstnavatel jako méně užitečné pro zákazníky? Nemá-li takový zaměstnavatel pravdu, sám si přece škodí a předběhne ho jeho konkurent, který ženy nediskriminuje. Mají ženy platit stejně vysoké důchodové připojištění jako muži a muži stejně vysoké životní pojištění jako ženy, ačkoli se podle úmrtnostních tabulek ženy (obvykle vdovy) dožívají vyššího věku? A pokud ano, kdo pojišťovně doplatí ztrátu? A mají snad zákony zasahovat do uspořádání rodin, ať už ve prospěch žen, nebo mužů?

  A má vůbec existovat zákonodárný sbor, národní parlament? Na naše poslance a poslankyně jsme snad všichni velmi přísní. Občas některé z nich kritizujeme oprávněně za to, že je oslnila jejich moc a oni si z toho obvykle stejně nedělají hlavu, mnohdy je ale kritizujeme zčásti či zcela neoprávněně. Co jsme si zvolili, to máme. Ale buďme rádi, že máme svůj parlament. Soudy by mohly být při některých sporech nahrazeny arbitry, které si vybere pachatel a jeho oběť. Bez České národní banky by se naše společnost také obešla. Ale za naši sněmovnu v podhradí na Malé Straně a vládu v nedaleké "Strakovce" buďme vděční. Bez námi zvolených poslanců, kteří za nás zvedají ruce a stiskávají tlačítka, by byla v České kotlině anarchie, která se před ničím nezastaví. Člověk je totiž člověku vlkem, jak napsal chytrý Angličan Thomas Hobbes of Malmesbury ve slavné knize "Leviathan" v reakci na občanskou (bratrovražednou) válku, kterou právě prožil. Nebo je snad do nebe volající náhoda, že je celý svět rozparcelován na státy? A je náhoda, že v každém z těchto států je vláda, která celý stát, nebo alespoň většinový národ reprezentuje?

  A pak tu máme ještě nebezpečí z druhé strany. Místo sněmu na Malé Straně za nás rozhoduje stále více sněm, který je neustále na cestách ze Štrasburku do Bruselu. Tento parlament už tolik nekritizujeme. Ve zprávách se totiž o něm téměř nemluví. Přitom jsme si velkou většinu evropských poslanců nezvolili. Zvolily si je různé evropské národy. A ty mají rozmanité národní (nebo třeba náboženské) zájmy nebo alespoň představy o tom, s kým jsou v rámci možností a historických zkušeností ochotny se dohadovat, jak jsme to viděli na tragickém osudu nedávno nešťastně rozkouskované Jugoslávie. A proč se rozdělilo Československo? Nekritizujeme-li evropské poslance, o to méně kritizujeme neznámé evropské ministry a ještě méně úředníky tohoto Kafkova Zámku. A přitom tito lidé velmi ovlivňují naše životy, pozitivně i negativně. A abych nezapomněl - jsou tu také Soudní dvůr EU a mezinárodní trestní tribunály.

  A co práva přírody? Je nám líto hospodářských zvířat zejména v některých velkochovech i při jejich následném převážení. Zajišťujeme jim zvířecí práva. Máme respekt k ekosystémům, jejichž nepatrnou a zbytnou součástí jsme i my. Jen si musíme uvědomit, že to jsme my, kdo zvířatům zajišťuje námi vymyšlená práva. Česká republika není státním zřízením zvířat, nýbrž lidí a pár volů. Ačkoli jsme pro přírodu zbytní, pro nás je příroda nezbytná. Využíváme ji ke svým účelům a neměli bychom to s právy či ochranou zvířat přehánět. Je mi líto ptáčka zpěváčka, který umrzl na Mrazíkově berli, ale mám za zlé lidem, kteří se označují jako "ekologové" (čímž - snad nechtěně - poškozují pověst skutečných vědců - ekologů), že blokují různými trestními oznámeními stavbu dálnic a dalších staveb ve jménu práv zvířat a ochrany přírody. Je snad pro lidstvo takovou tragédií, vyhyne-li vzácný druh žáby, ovádi nebo třeba dinosauři? Když si spisovatel Jaroslav Hašek vymýšlel jako redaktor časopisu "Svět zvířat" neexistující druhy zvířat, dlouho na to ani nikdo nepřišel (dokud nevyšel jeho popis pačuchy jelení dráždivé, což je kočka domácí z vrcholku hory Kilimandžáro). Mají být poškozováni řidiči, průmyslníci a v důsledku také celé hospodářství? Někteří z těchto "ekologů" mají pouze dobré úmysly. A těmi je, jak je vidět, dlážděna cesta do pekel.

  No a pak tu máme také práva homosexuálů a dalších skupin označovaných souhrnně jako "queer". Myslím, že chtějí především, aby si jejich odlišností ostatní lidé nevšímali a také aby je respektovali. Spousta "důležitých" lidí bez lékařského vzdělání má nutkání vysvětlovat, proč se domnívají, že homosexualita je nemoc. Pro lidi mimo lékařské prostředí či farmaceutický průmysl to ale přece není důležité. Jsou-li homosexuálové nemocní lidé, chovejme se k nim ohleduplně. Nejedná-li se o nemoc (ve smyslu fyzicky identifikovatelné či napravitelné poruchy od normy nebo ve smyslu působení cizorodých látek), chovejme se k nim i v takovém případě ohleduplně. A neztěžujme jim už tak obtížnější život. Pokrytecká pozitivní diskriminace (tedy diskriminace naruby, protěžování) se queer rozhodně netýká. Chápu argumenty těch poslanců, kteří tvrdí, že stát zákony ochraňuje manželství, protože od něj očekává rodinu. Ale je takový problém pro mnohé velkorysé státy ochraňovat srovnatelnými zákony také dobrovolně uzavřená partnerství homosexuálů? Řada takových párů má také zájem vychovávat děti. V přeplněných ústavech a "klokáncích" jim přes veškerou péči není lépe. To říkají i lidé z těchto zařízení. Ostatně paní Marie Vodičková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí napsala pár článků mimo jiné i sem, na blog.iDNES.cz.

  Ženy a queer chtějí také do armády. Ačkoli nás různé (zejména americké) televizní seriály přesvědčují o něčem jiném, většina žen a queer chce do armády především proto, že chce sloužit vlasti. Spousta žen se zúčastnila misí v Afghánistánu i Iráku a spousta z nich si tam prožila peklo. Nejen válečné peklo. V mnoha případech i znásilnění vlastními kolegy. Ani v tomto případě si ale ženy ani queer nesmí nárokovat práva, která jim nenáleží. Úkolem velitelů není provádět přijímací pohovory na bojovníky. Jejich prvořadým cílem je vítězství, a nikoli Pyrrhovo. A úkolem je také válku neprodražovat. Nemluvím o úřednících na ministerstvu obrany, o mnohých mírových misích ani o některých válečných pozicích. Nikdo ale nemá právo být dejme tomu v první linii. Vojáky si musí vybrat velitelé.

  Trochu zdravého rozumu do té spravedlnosti!