Současná česká amnestie je vydávána za odpuštění. Má ale smysl odpuštění od kohokoli, kdo není přímo ani nepřímo poškozeným?
Nemám rád abstraktní pojmy, ale spravedlnost je pro mě základní hodnotou v mezilidských vztazích. Manželé by jistě měli být k sobě vstřícní a pokud možno smířliví, měli by být ale přinejmenším spravedliví. Spravedliví lidé jsou navíc předvídatelní, což je pro jejich kamarády či spolupracovníky komfortní.
Trestáním zločinců jsem se již zabýval na začátku svého článku „Čím by se měl zabývat nový ministr spravedlnosti“ z 12.7.2012. V tomto článku svoje úvahy rozvinu na základě aktuální situace.
Co je spravedlivého na uvěznění vraha či zločince? Jejich věznění je spravedlivou ochranou ostatních lidí. Jedinou otázkou je, jak zajistit, aby byla tato spravedlnost levná. Jak je možné, že v ohromném moskevském metru je tolik lustrů a ozdob a ve velmi podobném (a mnohem méně rozsáhlém) metru pražském žádné lustry nejsou? Když výtržník či blbec lustr rozbije, může se dostat až na Sibiř. Věznice tam nejsou drahé a navíc to jsou pracovní tábory. Jenže my Sibiř nemáme a také jsme k souzeným benevolentnější (i já jsem, pokud jde o podmínky věznění, mírnější; kvůli možnosti justičního omylu). U nás je rozbití lustru jenom přestupek, proto by jej hned první fotbalový cestující rozbil.
Mnohem horší je, musíme-li s vězněním (které je u nás stejně na směšně krátkou dobu) počkat až po vraždě, vlastizradě či provedení obrovské (zpravidla pečlivě promyšlené) krádeže. Tedy pokud pak pachatel neuteče, policie ho kvůli procesním pochybením nemusí propustit a existují důkazy, díky nimž ho nemusíme odsoudit pouze za daňové přestupky. Pokud jde o důkazy, čeští kriminalisté pracují zpravidla velmi dobře. V budoucnu bude možné některé pachatele uzavřít v ohrazeném ústavu už na základě genetických testů, které potvrdí, že se jedná o nenapravitelné kriminální živly, ještě před tím, než něco provedou. Očekávám, že to budou zejména muži a že budou ve stáří propouštěni. Nebude to trest a nikdo je nebude v pravém slova smyslu soudit. Bude to jen spravedlivá ochrana ostatních. Vždyť stejně postupujeme u pacientů s některými duševními poruchami. Spousta zločinců jsou zločinci z genetických důvodů či z důvodu hluboce zakořeněného vlivu okolí (což ale mnohdy také souvisí a vzájemně se posiluje s genetikou). Spousta vězňů si je podobná třeba morfologií obličeje. Jak jsem tu již napsal v jednom ze svých článků, máme pouze přání, že se vězni ve věznici polepší. Stejně tak pan prezident má pouze přání, že se propuštění vězni vrátí k normálnímu životu, pokud takový život někdy žili. Chce-li se stát náhodou nějaký vězeň mnichem, který chce konat dobré skutky, mohl by pomáhat společnosti v pracovním táboře. A jedná-li se o mnicha, který chce rozjímat na stromě v klášterních sadech, může stejně tak dobře rozjímat ve věznici. A myslím to vážně, to není žádná narážka (a už vůbec ne na mnichy, abych nebyl špatně pochopen)!
Pachatelé trestných činů musí být uvězněni také proto, aby byl stát ve svém strašení věrohodný a aby se zalekli alespoň někteří z těch, kteří plánovali třeba loupež. Není to sice spravedlivé, ale je to o to účinnější. Stejně jako je velmi praktické poslouchat za dveřmi, jak poučuje film „Tajemství hradu v Karpatech“.
A je tu ještě jeden důvod, proč soudci nechávají zločince zavřít. Nikdo nesmí beztrestně vykonávat odplatu. Soudit mohou především nestranní soudci a postup je vždy vymezen v zákonech. V současnosti to tak platí snad ve všech státech. Neumím posoudit, jestli je to tak nejlepší, ale svoje dobré důvody to má. Soudy ani prezident však nemohou odpouštět. Prezident státu může udělit milost. Zákony jsou totiž obecné (což je přirozeně správné) a nemůžeme předvídat různé specifické situace. Kdyby milost nebyla, pak bychom jen bědovali, že zákon byl napsán špatně a poslanci to tak určitě nemysleli (byť to třeba přímo nevyplývá ani z jejich důvodových zpráv). Odsouzený navíc může jistě dostat milost ze závažných rodinných důvodů, není-li pro ostatní nebezpečný a není-li taková milost předvídatelná. To ale není odpuštění, jak tvrdí pan prezident. To se to odpouští a propouští každému, kdo není poškozený a má drahé zabezpečení majetku. Já jsem také odpustil pokus o atentát na německého kancléře Adolfa Hitlera, jehož strůjcem byl plukovník Claus Philipp Maria Schenk Graf von Stauffenberg. Odpustit ale může přece pouze poškozený! Neodpuštění je přece pro poškozené hlavním důvodem pro uvěznění člověka, který je poškodil. Psychologové tvrdí, že odpuštění je velkou úlevou pro poškozené (pachatelé o něj třeba ani nestojí). Pokud ale nejsou schopni odpustit, je pro ně asi velkou úlevou trest pro „záškodníka“. Kdyby mohl za jiné odpouštět jejich prezident, museli by křesťané upravit svou modlitbu vycházející z evangelia: „(...) a odpusť nám naše viny jako i náš prezident odpouští našim viníkům (...)“! To je přece nesmysl!
Jeden z nejrozumnějších představitelů státu (přinejmenším v tomto a minulém století), bývalý americký prezident George Walker Bush udělil za osm let své vlády asi 200 „federálních“ milostí! Připomínám, že Spojené státy mají asi třicetkrát více obyvatel než naše zemička a rozhodně tam není celkově (ve všech státech dohromady) nižší míra kriminality než celkově u nás, právě naopak.
Obdobně jako milosti jsou i amnestie (hromadné obecné milosti) připraveny pro nepředvídatelné případy. Chyby v zákonech, které se poznají tím, že odporují zdravému rozumu, změny režimů, různé rozsáhlé katastrofy (přírodní, technické, válečné) a co já vím, co ještě. Třeba bývalý americký prezident Gerald Rudolph Ford, Jr. udělil za určitých podmínek amnestii více než 50 tisícům tzv. „draft dodgers“, tedy těm, kteří odmítli válčit a sloužit americké armádě na základě branné povinnosti ve válce ve Vietnamu. Pro takové rozhodnutí mám pochopení, protože s válkou ve Vietnamu nesouhlasím. Pro současnou českou amnestii pochopení nemám, protože s rozbíjením lustrů v metru ani s rozsáhlou hospodářskou kriminalitou (pro níž existuje důvodné podezření) nesouhlasím.
