Jak je na tom vlastně Řecko? Máme se obávat, že zbankrotuje? Ne tak docela. Ono totiž bohužel už zbankrotovalo. Je to smutné, ale přiznat bychom si to měli.
Rozlišujme dvě situace, které mohou být výrazně odlišné. Představte si úspěšný podnik, který sídlí v palácovém komplexu a zákazníci se jeho výrobku (třeba čokolády) nemohou nabažit. Měl v pokladně (nebo spíše na bankovním účtu) slušnou sumu peněz a tak se rozhodl koupit za ně novou továrnu, která určitě bude vyrábět od rána do večera, protože, jak už jsem uvedl, zákazníci jsou na této čokoládě vyráběné osvědčenou recepturou závislí. Ve středu tento podnik zaplatil zbytkem peněz, které ještě měl, poslední splátku stavební firmě a převzal od ní dokončenou továrnu. Jenže hned ve čtvrtek přišla faktura od energetické společnosti za elektřinu. Co teď? Firma má skvělou budoucnost, ale momentálně nemá ani korunu (či euro) na zaplacení elektřiny! A další měsíc na tom asi nebude o moc lépe, protože bude zrovna vyplácet dejme tomu mimořádné odměny svým zaměstnancům a ti je už netrpělivě očekávají. Takové situaci můžeme říkat třeba dočasná ztráta solventnosti (schopnosti splácet svoje dluhy), dočasná insolvence. Situace se zdá být velmi vážnou, protože firma si nemůže dovolit riskovat odstřižení elektřiny. Ve skutečnosti ale situace není vůbec vážná, pokud ovšem firmě třeba banka půjčí peníze (a nebo pokud věřitel ještě chvíli počká se splátkou nebo si zaměstnanci na odměny počkají nebo této firmě konečně zaplatí její dlužníci). Firma zaplatí za elektřinu a pak už bude prosperovat a stále více zákazníků bude mlsat její čokoládu.
Dále si ale všimněme jiné firmy, která je na tom o poznání hůře. Má také honosná sídla (zdálky trochu připomínající Akropolis nad Athénami, ale to je jistě pouhá náhoda). Má i poměrně hodně peněz v pokladně a navíc nebude muset v blízké době téměř nic platit (tedy kromě mezd svým zaměstnancům). Ale má opravdu hodně dluhů. Tyto dluhy budet muset splácet sice až v příštích letech, ale má jich dokonce více než svého majetku. Protože má zatím ještě hodně peněz v pokladně, je zjevné, že není ve stejné situaci jako výše zmíněná čokoládovna. Nejedná se o dočasnou insolvenci. Takovou situaci nazvěme odlišně, nejlépe jako bankrot (byť právníci z různých států budou bankrot definovat jinak). Kdyby tato firma prodala během krátké doby veškerý svůj majetek, získala by za něj pravděpodobně méně peněz než kolik činí její dluhy. A to je vážný problém.
A v jaké situaci je Řecko? Řecko není firma. Nemůže zbankrotovat a věřitelé (mnohdy Řekové) nemohou požadovat spravedlivý soudní proces s řeckou vládou či s řeckými občany. Pokud by Řecko pouze nebylo dočasně schopno splácet své dluhy, jistě by mu někdo půjčil na zaplacení elektřiny a pak by opět prosperovalo jako ona čokoládovna. Horší by byl bankrot. Řecko rozhodně nezažívá stejný bankrot jako ta firma v mém druhém příkladě. Nikdo totiž neporovnává jeho majetek s jeho dluhy. Všichni tuší, že Řekové nebudou splácet své dluhy z peněz získaných z prodeje svých památek či z prodeje svých silnic. Řecké silnice by si možná ani nikdo nekoupil. Pro věřitele je důležité, zda je řecká vláda schopna splácet dluh ze svých příjmů, tedy zejména z vybraných daní, z nichž musí platit i spoustu dalších věcí. A toho schopná není. Jinak by své dluhy nemusela "odepisovat". Řecko tedy již zbankrotovalo. Dovolilo si vymazat část svých dluhů, což si žádná firma dovolit nemůže. Řekům to bylo povoleno do značné míry také proto, že ani jejich věřitelé (mezinárodní bankovní společnosti) si nejsou jisti, zda sami hospodaří dostatečně bezpečně. Německá kancléřka paní Angela Dorothea Merkel se snaží uchránit eurozónu před jednorázovými otřesy v podobě razantního propouštění, a tak prý naléhala na věřitele, aby Řekům část dluhů odpustili s tím, že ona potom pomůže (za pomoci daní vybraných od Němců) v případě problémů jim. Po pravdě řečeno, ona by stejně byla nucena pomoci alespoň některým bankám (ve kterých mají úspory Němci), pokud by se jejich hospodaření ukázalo jako problematické. A banky by nemusely část dluhu Řekům odpouštět, ale třeba "jen" počkat s jeho splátkami a případně nechtít za čekání úroky.
Řekové se do problémů dostali především kvůli tomu, že je jejich vlády neuvěřitelně zadlužovaly. Rád bych ještě názorně ukázal, jak je řecký státní dluh nepředstavitelně vysoký, také bych se rád zmínil o tom, zda byl vstup do eurozóny alespoň pro Řeky výhrou a chtěl bych se zamyslet, zda mají vlády dále Řekům půjčovat. Odpovědi na tyto otázky nejsou tak triviální, jak by se mohlo zdát. Ale o tom až někdy příště.
A dovolte ještě jednu kacířskou myšlenku. Řecká vláda nebude mít v dalších desetiletích peněz na zbyt. Už v současnosti se musí rozhodovat, zda výrazně sníží platy státním zaměstnancům, zda propustí poměrně velkou část úředníků, zda by nemohla výrazně ušetřit na policii, na vědě, na opravách silnic či v krajním případě bohužel případně i na zdravotnictví. Její prioritou nebude to, co není pro běžný život nutné. A tak budou strádat určitě řecké filharmonie, řecká divadla, tedy vlastně i antické drama, řecká kinematografie a kultura obecně. Nebude tedy dostatek peněz asi ani na opravy řeckých architektonických památek. Nebylo by tedy lepší řecké památky dlouhodobě pronajmout s tím, že nájemce zabezpečí jejich citlivé opravy?
Většině Řeků přeji co největší obrat k lepšímu! Ten bude konec konců záviset především na nich. A úspěch Řecka bude záviset zejména na těch Řecích, kteří nejsou u odborů a nestávkují.
