Vetování zákonů jako demonstrace postoje k vývoji právního řádu

Už je to asi hodně dávno, kdy byl naposled přijat zákon, jehož důsledkem by bylo pro českou společnost cokoli dobrého. Co zákon, to zhoršení.

Skoro je člověk v pokušení říci si, že nejlepší by bylo poslat všechny vládní legislativce a také poslance a senátory na dlouhou luxusní dovolenou, a ještě se nám to všem vyplatí. A co takhle ty zákony alespoň vetovat?  

Prezident Václav Klaus během svých dvou funkčních období využil právo veta celkem 57krát. Poslanecké sněmovně tedy vrátil necelých 6 zákonů ročně, čili zhruba každé dva měsíce jeden. Pro upřesnění lze říci, že vrácených zákonů bylo o něco málo více, protože v případě některých vet šlo o dvojici zákonů s vlastním číslem, ale ve skutečnosti o jednu související legislativní úpravu provedenou v jeden celek vzájemně provázenými dvěma předlohami, které nebylo možné v legislativním procesu oddělit, protože by pak ztratily smysl, a nebylo tudíž možné jeden z nich vrátit (a poté popřípadě nepřijmout), zatímco druhý nechat zveřejnit ve sbírce zákonů a tak uvést v platnost.

Lze diskutovat, zda je počet 57 vet za 10 let málo či mnoho. Nabízí se i srovnání s předchůdcem, tedy prezidentem Václavem Havlem. Ten vrátil zákonů za 10 let ve funkci prezidenta ČR jen 24, čili necelou polovinu. Nutno ale dodat, že během funkčních období prezidenta Havla šlo ve velké většině o transformační zákony, životně nutné k přechodu od komunismu k parlamentní demokracii s tržní ekonomikou a Václav Havel vždy deklaroval, že je s tímto procesem konformní a identifikuje se s ním.

Václav Klaus naprotitomu prožil velkou část svých funkčních období v tzv. kohabitaci, čili v soužití pravicového prezidenta s levicovými vládami, kde ke sporům o podobu právního řádu docházelo logicky mnohem častěji. Šlo také o období, kdy původní liberalizační reformní trend v legislativě byl vystřídán trendem přesně opačným, tedy k zavádění regulací, omezení, zákazů, nikoli k jejich rušení, jako tomu bylo v předchozích letech. Od levicových vlád šlo o legislativní smršť, umocněnou ještě novým prvkem: obrovským množstvím implementací tzv. evropského práva. A toto množství nepřibrzdilo ani období vlády Mirka Topolánka s Martinem Bursíkem.

Přesto by rozdíl mezi počtem vrácených zákonů mezi oběma prezidenty býval nebyl tak výrazným, kdyby ho zásadně neovlivnilo krátké, zhruba tříměsíční období těsně před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2006, kdy se vládní koalice vedená ČSSD de facto rozpadla, fungovala pouze formálně a zákony na poslední chvíli schvalovali Paroubkovi poslanci ČSSD za pomocí opoziční komunistické strany. Na těchto několik týdnů připadá celkem 10 vrácených zákonů (jako skoro za dva průměrné roky), což lze vysvětlit tím, že novou hlasovací převahu v Poslanecké sněmovně nepovažoval Klaus za řádnou vládní většinu ale za zcela extrémní konstelaci, legitimující jiný než obvyklý přístup k zákonům takto vzniklým.

Úspěšnost prezidentských vet nebyla příliš vysoká. Většinu 101 hlasu se nepodařilo Poslanecké sněmovně získat za celých 10 let pouze ve čtyřech případech z oněch 57 vet. V sedmi dalších případech vrácené zákony již nebyly sněmovnou projednány, neboť byly k podpisu předloženy na poslední chvíli před volbami a před rozpuštěním Poslanecké sněmovny. Většina z těchto zákonů připadá právě na ono krátké předvolební období konce Paroubkovy vlády. Tyto vetované zákony tedy nutně „spadly pod stůl“ a nemohly nabýt účinnosti.

Václav Klaus byl však vždy přesvědčen, že toto není jediné kritérium „úspěšnosti“ či prospěšnosti užití práva veta. Tím druhým, neméně důležitým, bylo sdělit veřejnosti, jak problematické zákony přijímá náš parlament a jak se tyto zákony mohou dotknout života občanů a jejich svobody. I proto vznikl sborník IVK „Veta prezidenta Václava Klause“, tedy demonstrovat, jak se v období 2003 – 2012 náš právní řád zapleveloval a jak rapidně byl s téměř každým dalším zákonem občan více a více omezován. A také ukázat, jak se s tím snažil potýkat zrovna tento prezident.

Je užitečné si tehdejší zápas o podobu našeho právního řádu připomenout, protože tento zápas zdaleka nekončí, ba možná je v poslední době vystupňován ještě více. A nebo, vede ho vůbec někdo?