Schengen: Život bez dveří

Dnešní den není jen dnem zimního slunovratu. Na dnešek připadá i desáté výročí vstupu České republiky do Schengenského prostoru.

Už deset let tak žijeme vlastně bez svých hranic, můžeme projet místem někdejších hraničních kontrol bez zastavení kamkoli ven a téměř každý může naopak zvnějšku vstoupit na naše území.

Vzájemné otevírání se (nejen) svým sousedům bylo jedním z našich snů v době komunismu a stalo se realitou už v posledních týdnech roku 1989. Stačilo mít v pořádku pas a na hranicích se jím prokázat. Horší to bylo s prostupností hranic pro zboží, zaměstnance či služby, a to především ve směru od nás do zahraničí.

Schengenská dohoda v tomto téměř volně průchozím prostoru ale vytvořila novou kvalitu: přinesla možnost procházet hranicemi bez jakékoli kontroly, bez evidence a bez nutnosti se na přechodu prokázat platnými doklady. Pro nás prvních několik let platila s některými omezeními, týkajícími se především českých (ale i slovenských či polských) zájemců o legální práci v Německu a Rakousku (tato přecitlivost vůči našim pracovníkům vyniká zejména ve srovnání s bohorovností, s jakou jsou dnes do zmíněných zemí importovány statisíce přistěhovalců z mimoevropských končin).

Vzájemné otevírání se a bourání bariér je všeobecně pokládáno za pozitivní trend, zjednodušuje život lidem často překračujícím hranice a z propojování trhů má profit především zákazník v podobě ostřejší konkurence. To vše ovšem za podmínky kompatibility vnitřních pravidel pro pohyb a pobyt cizinců. Tyto podmínky byly postupně plněny už před Schengenskou dohodou dalšími smlouvami a následně se ještě upřesňovaly.

Podmínkou fungování schengenských pravidel pro volný pohyb osob mezi členskými státy dohody není ale jen zmíněná kompatibilita vnějších pravidel, ale cosi v poslední době ještě podstatnějšího. Bezpečně kontrolovatelné vnější hranice tohoto vzájemně propojeného prostoru. Možná si ještě někdo pamatuje, jak bylo Slovensko „trénováno“, jestli dokáže hermeticky držet nepropustnost své stokilometrové hranice s Ukrajinou.

Tato úzkostlivost ale před třemi lety vzala totálně zasvé, když Německo prosadilo, aby dohody, stanovující režim na vnějších hranicích schengenského prostoru (Dublinské dohody), svévolně přestaly být dodržovány, a to bez ohledu na ty země, které prostupnost vnějších hranic nijak ovlivnit nemohou.

Ano, je možné, že se nájemníci v jednom domě dohodnou, že zruší zámky u dveří svých bytů a že kdykoli kdokoli z domu může vejít do sousedního bytu. Pokud mezi nimi zavládne naprostá důvěra, může to fungovat, i když se to nezdá moc reálné. Hlavně když je hlídán hlavní vchod do domu. Co ale dělat v momentě, kdy několik partají v tomto domě vyhlásí po celé ulici, že pořádají každou noc večírek otevřený všem, a zároveň zruší dveře z domu ven?

Podmínka vzájemné důvěry tím okamžitě padá, protože nyní může do každého bytu vstoupit kdokoli zvenčí.  Co nám za takové situace zbývá? Umravnit sousedy pořádající nepřetržitý mejdan asi nebude tak snadné. Pak je tedy třeba pokusit se začít opět hlídat vchod do domu, tedy vnější hranici. A pokud i tomu budou ostatní bránit?

Pro každý byt, jehož nájemníci nechtějí mít ze svého domova „průchoďák“, zbývá poslední možnost: vrátit ke svému bytu dveře se zámkem. Tedy převzít kontrolu nad svými vlastními hranicemi. Tomu dni pak můžeme říkat třeba „letní dveřovrat“.