O Havlovi v dobrém

O prezidentu Václavu Havlovi se v posledních týdnech mluvilo hodně. A nejen dobře. Našli se i tací, kteří ho kritizovali, jako kdyby šlo o normálního člověka z masa a kostí a ne o symbol naší nové svobody. Té kritiky bylo tolik, že ji musím alespoň nyní trochu vyvážit oceněním několika jeho naprosto záslužných činů, na které si vzpomínám.

Prvním byla jeho velkorysá a odvážná amnestie, od které před pár dny uplynulo 25 let. Tohle výročí v médiích poněkud zapadlo. Je to vůči Havlovi nespravedlivé, připomínalo se v souvislosti s výročím pádu komunismu přece leccos, ale tuto zásluhu mu asi chtěl kdosi upřít. Havel vyhlásil poté ještě tři amnestie, z toho dvě opět plošné, ale ta první byla určitě největší za sto let.

Dalším byl jeho projev na půdě Kongresu USA 21. února 1990, konkrétně výrok, adresovaný americkým politikům: „nejvíc nám pomůžete, když pomůžete Sovětskému svazu.“ Plody Havlova apelu vidíme dodnes, Američané opravdu pomáhají Sovětskému svazu a tomu, co z něj zůstalo, jak jen mohou a kdoví, zda by to činili i bez oněch Havlových slov.

Havel se ale zasloužil i o další podstatnou věc, o mé zdraví: vetoval totiž před 20 lety jeden protikuřácký zákon, o kterém jsem prohlašoval, že bude-li schválen, začnu naschvál kouřit. Všichni vyznavači Havlova odkazu v parlamentu by si na tento jeho čin měli vzpomenout, až jim na stole přistane další takový zakazovací pokus, který už se kdesi líhne.

Téměř na sklonku svého života vykonal Havel ještě jeden velmi pozitivní akt, i když se na první pohled moc pozitivním nezdá. Spolu s tlupou hlučících aktivistů vpadl na podzim 2010 na pražskou radnici, aby nátlakem zvrátil hlasování čerstvě zvolených zastupitelů. Dav si tak chtěl vynutit, aby se primátorem stal zástupce TOP 09, která v komunálních volbách získala nejvíc hlasů. Brutální nátlak na demokraticky zvolené zastupitele určitě k chvále moc není, ale já v něm u Havla pozitivní jádro vidím.

Jak se tehdy mohl topista stát primátorem? Jedině opoziční smlouvou. K jejímu uzavření ostatně na sklonku volebního období stejně došlo, když ČSSD svrhla dosavadní radu a tolerovala poté jednobarevnou vládu TOP 09 v čele s Hudečkem. Přesně, jak Havel požadoval. Havel tak princip opoziční smlouvy plně rehabilitoval.

V roce 1996 ji sám vymyslel a sjednal, aby dostal do vlády své příznivce z ODA a od lidovců. ČSSD tehdy tolerovala vládu vítězné ODS. O dva roky později, když se situace otočila a volby vyhrála ČSSD, si stejné uspořádání s poraženou ODS domluvila sama, bez Havla. To se mu ale vůbec nelíbilo, vyhrožoval i ústavní žalobou. Jako kdyby politická dohoda mohla odporovat ústavě. Tehdy Havel prosazoval vládu poražených stran, zatímco v roce 2010 už ji na pražské radnici odsuzoval. Během 12 let tak dozrál k tomu, že politické dohody jsou jistě legitimní, ale nechat vládnout vítěze a tolerovat jeho vládu není legitimní o nic méně. A to je třeba u Václava Havla ocenit.