Letíme vzducholodí 55 let

Je to přesně už pětapadesát let, co změnil se svět. A už nic nebude tak, jak bylo. Vznesla se vzducholoď, oživly obrázky. Vyšlo první album kapely všech kapel – Led Zeppelin.

Od té doby vznikají nové písně a kapely jen proto, aby zaplnily chvilkové ticho, když zrovna v hlavě nehrají Led Zeppelin. Sociologové, muzikologové, psychologové, ti všichni napsali tuny literatury o tom, jestli se tehdy svět navždy změnil k lepšímu, nebo k horšímu. Nevázanost, rozvolněnost, estetika drásavosti, fanfarónské sahání i na dráty spadlé na zem.

Ale taky krutá cesta dovnitř do sebe, do komnat hrůz, strachů, obav, jizev, bolestí, zklamání, marnosti. A to vše bez těch omletých klišé, s brutální přímočarostí, s vivisekcí v přímém přenose, s rozšlapáním lživých iluzí a alibismů. A s hledáním, kam že to pořád utíká vše, co má nějakou cenu.

Ne, na tom shoda nebude. Jen na jednom. Ať lepšímu, nebo k horšímu, svět se v onu chvíli změnil definitivně a z omelety už se vejce zpátky nestanou. Někdo to o sobě ví, většina to neví, ale všichni jsme dědici toho Velkého třesku z doby před 55 lety. Denně se vyrovnáváme se snahou o náhražky, o budování nových lživých iluzí a alibismů nebo s poznáním, že opravdovost bolí.

Jsme všichni děti onoho Velkého třesku, ale i ten byl dítětem své doby, dítětem nashromážděného elektrizujícího náboje po Druhé světové válce, náboje, který je jednou prostě musel vybít, až množství oné energie překročí kritickou hodnotu. Proto jsou sny o starých zlatých časech marné a marnivé.

Svět je jiný a nic nebude tak, jak bylo. Ale to neznamená, že by staré dobré osvědčené cnosti neplatily a nefungovaly i v té dnešní podivné krajině. I v ní si každý musí najít své místo, svou roli, svůj úkol. Velký, malý, i ten nejmenší. Ale poctivý a užitečný.

Pamětníci jsou svému okolí směšní. Trochu právem. Těžko si zvykají a byli by rádi, kdyby se mohli opřít o dávno zhroucené pilíře. Ale je nutno se podívat lépe. Pořád je o co se opřít a pořád je možné nabídnout oporu druhému. Kulisy se změnily, pravdy o člověku ale platí pořád.

Proč se navzájem bolíme? Protože „communication break down“. Pochopit, že odlišný postoj toho druhého je zcela legitimní a přirozený, daný jiným prožíváním, jiným úhlem pohledu a jinou zkušeností, to přece neznamená, že musíme nutně dělat špatné kompromisy. Postačí chápat a poslouchat. A pak si nahlas říci své.

A ještě, to harampádí, co každý z nás v sobě nosí, je třeba občas trochu uklidit. Člověk je pak najednou o něco připravenější. Na co? Aby se mohl zapřít a zůstal stát. Začíná pořádně foukat.

Jimmy, Roberte, Johne i ty, co jsi John i Paul. Díky vám. My to tu nějak dohrajeme. Blbě, ale posvém.