Neexistuje žádný zimní čas, jen náš, nebo běloruský

I letos se u nás objevily pozoruhodné reakce na opětovné zavedení východního času po příštích sedm měsíců. Že prý ne každému vyhovuje ten náš, středoevropský.

Mnoho lidí si pořád myslí, že čas je dán jakousi dohodou a že by měl být stanoven podle toho, kolika lidem která dohoda vyhovuje.

Ale tak tomu není. Dohodou lze čas pouze dělit na nějaké úseky. Ale čas je dán otáčením zeměkoule a zeměpisnou polohou, lépe řešeno zeměpisnou délkou. Můžeme se sice dohodnout, že půlnoci budeme říkat poledne a že tím dosáhneme, že v půlnoci bude světlo. Jenže nebude, jen tomu světlu, která přijde opět ve stejnou chvíli, budeme hloupě říkat půlnoc. Přesto mnozí lidé stále opakují, že zařídíme půlnoční (nebo večerní) světlo tím, že budeme půlnoci říkat poledne, a to přijetím času, který platí někde v Polynésii.

Redakce iDNES tuhle zařadila anketu, zda si lidé přejí zachování jednoho celoročního času a zda to popřípadě má být čas letní nebo zimní. Na takovou anketu já odpovědět nemohu, protože nic jako zimní čas neexistuje. Existuje náš, správný středoevropský čas, který je dán naší zeměpisnou polohou. Platí přesně na našem území, protož právě Českem prochází 15. poledník východní délky, který tento čas určuje. Když je nad ním Slunce v nadhlavníku, je poledne středoevropského času. V jiných pásmech mají Slunce v nadhlavníku dřív, jinde zas později. Proto existují časová pásma.

To, čemu my říkáme letní čas, je ve skutečnosti čas východoevropský, platí třeba na Ukrajině nebo v Turecku. Takže my každý rok na víc než půl roku přecházíme na cizí čas, který patří úplně jinam: do Minsku, Petrohradu, Kyjeva, Kišiněva, Oděsy, Istanbulu nebo Káhiry. Že mu u nás říkáme letní čas, je vlastně lež, ale už jsme si na ni zvykli. Ale říkat kvůli tomu našemu vlastnímu normálnímu středoevropskému času čas „zimní“ je už úplná hloupost.

Hýbat s časem je holým nesmyslem a přežitkem. Ale skoro ještě větším nesmyslem je přejít trvale celoročně na cizí čas a mít tak po celý rok poledne už v jedenáct dopoledne. Ne každé území má čas přesně odpovídající poloze. To ani nejde, to by měla každá vesnice o pár minut jiný čas. Jako praktické se jeví rozdělení povrchu Země do 24 hodinových pásem. Někde to tak nepoužívají. Třeba v Indii mají pro celou zemi čas o 4.5 hodiny posunutý oproti nám. Takže Východní Bengálsko má už podvečer, když v rádiu hlásí poledne. A někde u pouští Balúčistánu mají v tu chvíli teprve dopoledne. Praktické je to možná pro státní aparát, pro lidi určitě ne.

Generál Franco chtěl být „in“ a tak posunul čas ve své zemi na středoevropský (náš a třeba německý), i když je západ Španělska oproti němu posunut dokonce o dvě hodiny. A mají to tam jako velké téma, protože lidem se žití podle cizího času právem zdá jako hloupost. A my na ni máme nyní přecházet? Půjčit si navždy ukrajinský či běloruský čas? Proč? Máme svůj, a hezčí.

Milovníci sociálního inženýrství nám říkají, že díky letnímu času je prý večer déle světlo. Opravdu? Ale kdepak. Světlo je úplně stejně dlouho s letním časem i bez něj, to nelze nedá zařídit vyhlášením změny času. Delší večer nezařídíme tím, že tomu okamžiku, kterému jsme do minulého týdne říkali osm večer, budeme najednou říkat devět večer. Tím se delší den neudělá, jen tomu budeme jinak říkat. Peníze se nerozmnoží tím, že pětistovkám začneme říkat tisícikoruny.

Milovníci sociálního inženýrství vám řeknou, že bude delší večer, protože jim dřív skončí práce. Ale co jim brání končit dřív i bez změny času pro všechny ostatní? Mohu dělat pekaře nebo popeláře, nebo si jinak domluvit směny. Že to nejde, protože by se jim ostatní nepřizpůsobili? Tak se nás holt nebudou ptát a donutí nás všechny k posunu pracovní doby nařízením vlády o letním čase?

Letní čas je formou hrubého násilí. Je to jeden z projevů nátlaku, kterým si násilníci zařídí nedobrovolnou změnu chování nás ostatních tak, aby vyhovovala zrovna jim. Že si na ni někteří z nás už skoro zvykli, to hloupost změny nijak neumenšuje. Ekonomický přínos letního času je nulový nebo záporný, negativní zdravotní důsledky potvrzuje stále více studií.

Zeměkoule se při své pouti vesmírem nezajímá, jak jacísi tvorečkové na jejím povrhu počítají svůj kalendář, kdy si vymyslí přestupný den či podobnou legraci. Třeba rovnodennost přichází podle kosmických pravidel se svou nadlidskou pravidelností, ale lidská nepravidelnost jí přisoudí občas jedno datum, občas jiné, občas v letopočtu Pána Forda, nebo bůhvíkolikátého thermidoru, či jaké počítání si který z človíčků vymyslí. Země se nebude přizpůsobovat ani Caesarovi, ani papeži Řehořovi, ani Konventu, ani Evropské unii, ani vládě České republiky. Lidské instituce ať mluví do lidských věcí, kosmický řád ale ať nechají na pokoji!

Ale nedělají to. Chtějí rozhodovat o tom, kolik je hodin. Země se točí dle vyšších zákonů a do toho nám nějaká zpupná vláda vydá nařízení, že hodin není tolik, ale tolik. Ta troufalost! Vlády se pletou do spousty věcí, do kterých jim nic není, ale co je moc, to je moc. Ony chtějí měnit rotaci země! Ony sahají na kosmický systém! Aristotele, vstávej! Atlasi, drž pevněji!

Prý tu hodinu na podzim dostaneme zpět. To jo. Sedm měsíců na ní budou rajtovat a pak nám ji jednoho podzimního rána umolousanou, znectěnou a ohmatanou milostivě vrátí. A do toho někdo přichází s nápadem, že nám ji vezmou navždy.

Ladislav Jakl