Minulý týden zažil Pražský hrad pěknou melu. Copak o to, demokracie často jako mela vypadá, stačí se občas kouknout na přenosy z parlamentu. Někoho to sice může pohoršovat, ale určitě je taková mela lepší než selanka v paramentu neparlamentu za starých časů. Mela sama o sobě by mi tedy nijak zvlášť nevadila, to spíš její téma. Celý národ a statisíce televizních diváků si bláhově myslely, že se to Hradě volí prezident. Nikoli. Vyřizovaly se politické a osobní účty. Oba prezidentští kandidáti v tom spíš překáželi.
Jak jinak by se mohli tak najednou spojit Zelení, kteří ještě včera statečně nosili do parlamentu tričko JÁ NEJSEM PAROUBKŮV HLAS PRO SPOLUPRÁCI S KOMUNISTY, právě s Paroubkem a právě s komunisty? Jak jinak by pánové Rath a Paroubek, po celý rok dštící síru na předsedu lidovců Čunka, mohli najednou právě s ním hlasovat ruku v ruce? O údajných antikomunistech Štětinovi a Mejstříkovi ani nemluvě. Ti bojují s komunisty nyní tím, že s nimi hlasují. Jde pořád ještě o volbu prezidenta? To se opravdu všichni semkli v účelovém spojenectví proti Václavu Klausovi, aby si pět minut po volbě zase šli po krku?
Spíš je to úplně jinak. To nebyla volba prezidenta. To byly ukázky vnitrostranického, mezistranického a osobního boje, to byly ukázky boje o vládu, ukázky střetu opozice s koalicí, koalice mezi sebou, střetu různých křídel a frakcí. Jde o zájmy, jde o moc. Jako to v politice bývá. Prezidentská volba ale zůstala popelkou v koutě.
Co to takhle zítra zkusit jinak? Ať si každý volí, koho chce a jak chce, ale ať opravdu volí prezidenta. Toho nejlepšího podle svého svědomí. A ke svým bojům ať se vrátí potom.
Jasně, prezidentská volba nemůže proběhnout ve vzduchoprázdnu, politická realita do ní prosakovat asi musí. Ale neměla by ji utopit.
