Blairova (a Bushova) cesta do pekel

Invaze do Iráku byla chybná, pokoutní, byla tragickým omylem a selháním útočících vlád. A je to prokázané, černé na bílém.

Britská vyšetřovací komise sira Johna Chilcota přišla po sedmi letech forenzního zkoumání dokumentů, korespondencí a záznamů o vládních rozhodnutích a rozkazech ke zjištění, že vláda premiéra Blaira hrubě pochybila, když podpořila válečný útok USA proti Iráku v roce 2003.

Podle komise vláda tehdy zdaleka nevyčerpala mírové nástroje, jak hájit britské zájmy v oblasti Perského zálivu, vycházela z chybných či podvržených informací a také opakovaně klamala veřejnost. Následky byly (a jsou tragické).

Během vojenské akce, která měla sesadit někdejšího amerického chráněnce, iráckého prezidenta Saddáma Husajna, zahynulo 4500 Američanů, 179 Britů a přes 100 tisíc iráckých Arabů. Daleko horší byly ale následky dlouhodobé. Až po pádu Saddámova režimu se do Iráku trvale nastěhovala Al Kajdá a další extrémní muslimské bojůvky, zemí už 13 let zmítá občanská a náboženská válka, nestabilita se přenesla do sousedních zemí a postihla desítky milionů lidí.

Blair se hájí, že jednal v nejlepším úmyslu, že diktátora bylo třeba sesadit a že pokud se v něčem mýlil, tak z nedostatku informací, které tehdy nemohl mít. Jaké informace mu tolik chyběly? A na co vlastně potřebovala Chilcotova komise 7 let?

Vždyť těm, co nebyli raněni slepotou při šíření západní demokracie za každou cenu (a při té příležitosti jen tak mimochodem i získání kontroly nad nejvýnosnějšími ropnými nalezišti světa), bylo jasné už tehdy, že terén Blízkého východu je v politickém a mocenském smyslu minovým polem, že záminky o zbraních hromadného ničení jsou smyšlenkami a že některé režimy mají svou hlubší společenskou logiku a ukotvení, než jen v osobě jedné rodiny.

Pokud si někdo tehdejší (i dnešní) západní násilné intervence po celém světě dovolil kritizovat, byl označován za přítele tamních tyranů. Ale bylo snad v Iráku, Sýrii či Libyi méně náboženské a politické svobody než třeba v Saúdské Arábii? Není lepší respektovat jisté uspořádání, které sice je v rozporu s našimi představami, ale jehož alternativou je jen rozpad, chaos, utrpení, rozvrat a krev? Není lepší měnit poměry v oněch zemích diplomacií a obchodem?

Ne, nestačí mít jen „dobré úmysly“, víme, že často vedou do pekel. Je třeba mít pokoru před růzností světa a nehrát si na světového policistu i soudce. Nejde o tu či onu chybějící detailní informaci. Jde o celkový přístup ke světu. A že ten, který vedl i k rozvratu arabského světa, je zhoubný, k tomu není třeba žádných komisí ani Blairových pozdních slz.