Trampoty galského kohouta

Marine Le Pen, dáma, která děsí (snad jen) bruselské papaláše, si vysloužila protivníka na míru ušitého a „zemi galského kohouta“ čeká velmi originální zápas o prezidentský post, po kterém budou v Evropě zaručeně „praskat ledy“.

Neschopný politický establishment napříč Evropou prožívá těžké časy vždy, když díky demokratickému hlasování promluví hlas lidu. Poláci si po osmi letech vlády liberálů zvolili silně konzervativní vládu Beaty Szydlové (Právo a spravedlnost), Maďaři mají Viktora Orbána, Britové odchází z Evropské unie, Američané zvolili prezidentem Donalda Trumpa, Rakušané budou mít od příštího týdne Norberta Hofera (prezidentský kandidát Svobodné strany). Rok 2016 vejde do dějin jako rok naděje a odporu vůči novým totalitním tendencím, které představuje politická korektnost a evropský socialisticko-lidovecký establishment. Tedy vejde takto do dějin v případě, že se těm, ve kterých naději vidíme, podaří přetavit slova v činy a nastavit nový směr pro západní civilizaci. V případě, že zvítězí neomarxisté a minimálně západní Evropa bude „pokojně“ předána muslimům a novým „majitelům“ práva a pořádku, bude se na výše jmenované události vzpomínat jako na „poslední vzpouru svobodomyslných tradicionalistů“. Ale i na to budou třeba naši potomci hrdí (i když potají). Tak neházejme flintu do žita.

Politolog Petr Robejšek nedávno správně podotkl, že sociálně-demokratická levice už nemá co nabídnout, protože základní požadavky pro moderní společnost vydobyla již dávno (pracovní doba, odbory, zrovnoprávnění žen, právní ochrana zaměstnanců atd.), většinou na konci 19. a na začátku 20. století. Nyní hájí zájmy menšin, vymýšlí nesmyslné experimenty, stará se o broučky a kytičky a zastřešuje znuděné filozofující intelektuály. Proto postupně mizí z politické scény, nebo se snaží transformovat v protestní spolky, jako třeba řecká koalice Syriza. Nemusela být ani tak dlouho u moci, aby lidem ukázala, že je to banda nekompetentních žvanilů - v průzkumech se nyní pohybuje kolem 20%, zatímco řecká pravice by se se ziskem až 35% vrátila na výsluní. To jen pro zajímavost. Média to nesledují, ale je to výborná ukázka bezradnosti levičáků a prozření lidí. Proto věřím, že zdravý rozum nakonec vždy zvítězí nad ideologií.

Francie dala světu líbivé ideologické směry. Je na to patřičně hrdá, zejména pak na odkaz revoluce roku 1789. Volnost, rovnost, bratrství. Barikády, revoluční spolky, umělci oddaní vznešeným politickým cílům. Existují země tradičně konzervativní, jako je Anglie či Polsko. Existují země tradičně liberální a k těm se vedle Švédska jednoznačně řadí Francie. Z historického a kulturního hlediska je to pochopitelné. Málokde tak často tekla krev pro „svobodu a rovnost“. Jenže poslední roky ukázaly, že koncepce liberální, multikulturní společnosti, není žádná výhra. Kde je Francie dnes? Ve výjimečném stavu (de iure), ve válce (de facto). Tamní muslimské komunity by měly být již dlouho odstrašujícím příkladem pro zbytek Evropy. Někteří na vychovávání nových džihádistů ve čtvrtích, kam se dokonce oficiálně nedoporučuje vstupovat, upozorňují roky (Le Penová), někteří (Hollande) problém připouští v roce 2016. Umírají policisté chránící francouzské občany, hoří auta a budovy, stateční lidé organizují domobrany a pomáhají bezpečnostním orgánům. Zatímco u nás se řešilo nevyznamenání Bradyho, Francie byla (a je) v plamenech a nikoho to nezajímalo.

Kdo se pokusí vrátit zákon a pořádek do ulic francouzských měst zatím jistě nevíme. Zato jistě víme, kdo už se o to nepokusí. Francouzští socialisté v čele s prezidentem Hollandem a premiérem Vallsem. Lidé, kteří mají za zády ideologii multikulturalismu a otevřené náruče. Jsou to také oni, kdo má na rukou krev Francouzů, umírajících při teroristických útocích a brutálních nepokojích, které touto zemí zmítají více, než kteroukoliv jinou. Řešení musí být tvrdé, nekompromisní a efektivní. Nic takového nepřináší levice. Proto dlouhodobě stoupá popularita Národní fronty, nacionalistické konzervativní formace, kterou vede Marine Le Pen. Již v regionálních volbách se ukázalo, že přestává zabírat dosud osvědčená taktika „všichni proti Front National“. Hlas tomuto subjektu s klidem odevzdali i nespokojení voliči socialistů a středo-pravicových republikánů.

V roce 2002 zažila Francie (a celá Evropa) šok, když v prvním kole prezidentských voleb zvítězil dle očekávání Jacques Chirac a do druhé kola s ním postoupil Jean-Marie Le Pen (otec současné předsedkyně FN). Levicové strany a straničky tenkrát postavily množství kandidátů, kteří získali kolem 5% hlasů, socialista Jospin o 200 tisíc hlasů zaostal za Le Penem a ve druhém kole všichni svorně podpořili Chiraca, který posléze triumfoval s 82% podporou. Francie roku 2016 je již něco naprosto odlišného.

Národní fronta po odchodu Le Pena a zvolení jeho dcery do svého čela opustila nepřípustné výpady (antisemitismus apod.) a stala se běžnou národně-konzervativní stranou, která chce klást Francii na první místo a hájit hodnoty vycházející z křesťanské tradice. Prozíravě (možná populisticky) opustila ekonomický liberalismus a do svého programu zapojila větší roli státu v ekonomice a záruky sociálních jistot pro občany, což je francouzskou tradicí, proti které se mnohdy ani tamní umírněná pravice stavět nechtěla. Místopředseda FN Florian Philippot je homosexuál (akorát nepotřebuje běhat s duhovou vlajkou na pridech a volat po pozitivní diskriminaci), v internetových diskuzích vyjadřují politice FN podporu Židé, kteří jsou připraveni rodnou zemi opustit a odejít do Izraele (jak ostatně předvídal Michel Houellebecq v knize Podvolení, což je dílo orwellovského rázu, ve kterém autor ukazuje běžný život Francouze v roce 2022, kdy dochází k velmi nenápadné, leč definitivní islamizaci země záhy po prezidentských volbách, ve kterých dosud vládnoucí strany podpoří raději muslimského kandidáta, než Marine Le Pen).

Výborný politický stratég Nicolas Sarkozy (o jehož cestě vzhůru existuje mimochodem i zajímavý film „Dobývaní moci“) byl dlouho pokládán za pravděpodobného kandidáta pravice na prezidenta pro příští rok. Ukázalo se ovšem, že politické comebacky prostě netáhnou a v primárkách Republikánů drtivě zvítězil Francois Fillon, člověk, který šéfoval francouzské vládě právě pod prezidentem Sarkozym (2007 - 2012), ovšem s tím, že na rozdíl od Sarkozyho si nepotrpí na kompromisy a oslovování levicových voličů. Obdivovatel Margaret Thatcherové, ekonomický liberál, sociální konzervativec, přítel Vladimíra Putina a autor knihy o boji proti islamismu. Někdejší euroskeptik, dnes ovšem zastánce federalistické formy evropské integrace, budování evropské armády a společné vlády pro státy eurozóny.

Silně vyprofilovaný  liberální konzervativec Fillon je spíše „kandidátem z rozumu“ a za běžných okolností by nejspíš neměl šanci proti Sarkozymu či Jupému. Republikáni ale pochopili, že proti Marine Le Pen, která dlouhodobě vede v průzkumech veřejného mínění, musí postavit člověka, který jí bude moci konkurovat a to na základě názorové podobnosti. Shodnou se na ochraně tradičních hodnot, na vstřícném vztahu k Rusku, na razantním postupu v boji s islamisty a v řešení problému s neintegrovatelnými přistěhovalci. V ekonomice je Fillon liberálem, Le Pen bude hrát na etatistickou strunu. Ve vztahu k EU požaduje kandidátka nacionalistů vypsání referenda o „frexitu“. Francouzi budou vybírat mezi pravicovým a pravicovějším, mezi liberálně-konzervativním a národně-konzervativním, mezi razantním a razantnějším. Pro nás by právě změna v postoji Francie k evropské integraci měla být vedle postoje k masové migraci a boji s islamismem základním měřítkem. Zvolení Fillona změnu přinese a bude to na rozdíl od současné francouzské hlavy státu silný lídr a silný hráč v EU. Zvolení Marine Le Pen přinese změnu mnohem zajímavější a možná i žádanější. Žádné jasné prognózy (jako v roce 2002) nejsou na místě. Bude zajímavé tento souboj sledovat a zejména bude zajímavé sledovat důsledky jeho vyvrcholení, které v každém případě pocítíme v Evropě všichni (už nebude jen všemocná Angela) a zatím to vypadá, že se věci pohnou směrem k lepšímu. Tak jako tak, příští francouzský prezident (či prezidentka) bude mít dost práce, aby se pokusil postavit základy pro nový, razantní a efektivní přístup k řešení naléhavých problémů současnosti.