Stručné zamyšlení u příležitosti 17. výročí přistoupení České republiky k Organizaci Severoatlantické smlouvy (NATO).
Severoatlantická aliance (v českém pojmenování) je bezpochyby nejvýznamnějším plodem nového světového uspořádání po druhé světové válce. V roce 1949 vznikla na třech základních pilířích (slovy prvního generálního tajemníka Ismaye): „udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi“. Tyto priority zakladatelů aliance se v následujících desetiletích interpretovaly různě a i dnes je můžeme považovat za platné. Snad s výjimkou té třetí. Německo se při zemi rozhodně neudrželo a naopak nenásilně a „lišácky“ dobylo Evropu pod hezky vypadajícím krycím názvem „evropská integrace“, což se mu násilím po staletí nedařilo.
Výjimečná byla devadesátá léta minulého století, tedy období, kdy probíhala jednání o připojení zemí bývalého sovětského bloku (sdružených do té doby ve Varšavské smlouvě - „Unii míru a socialismu“, která fungovala v letech 1955 - 1991 jako protiváha NATO). Tehdy se z iniciativy americké ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightové podařilo vytvořit chartu o spolupráci mezi NATO a Ruskem (1997), která měla být pomyslnou první vlaštovkou ke korektním a racionálním vztahům mezi Západem a Východem a zároveň tečkou za studenou válkou. Podpora této chartě zaznívala napříč politickými proudy v Evropě i Spojených státech. Princip spolupráce byl ukotven v Madridské deklaraci z 8. července 1997. V ní stojí: „Prostřednictvím nového fóra vytvořeného Ustavujícím aktem, Stálé společné rady NATO-Rusko, budou NATO a Rusko konzultovat, spolupracovat a podle potřeby také jednat, aby čelily bezpečnostním výzvám v Evropě. Prostřednictvím Stálé společné rady, která začne brzy pracovat, budeme s Ruskem pravidelně konzultovat široký okruh témat a rozvíjet těsnější spolupráci včetně vojenské.“
V té době bylo Rusko po všech stránkách „na dně“. Tamní politici nezvládli reagovat na rozpad Sovětského svazu a na nové výzvy, kterým se měli postavit. Ekonomika se hroutila, nezaměstnanost a sociální problémy prudce narůstaly. Slabé Rusko se Západu líbilo. Ztrácelo své postavení supervelmoci, jeho prezident Boris Jelcin byl svými opileckými excesy všem pro smích. Na přelomu tisíciletí přišla změna. Prezidentské křeslo převzal dosud neznámý Vladimir Putin a během následujících let se mu na domácí scéně podařil jeden velký zázrak - zemi pozvedl jak hospodářsky, tak sociálně, Rusko se opět stalo velmocí, vyvolávající v západních kruzích pochopitelnou obezřetnost, která byla v 90. letech zbytečná. Putin hodlal nadále spolupracovat se Západem, ač se pod jeho vedením Rusko obehnalo výraznější suverenitou a schopností hájit za každou cenu své zájmy. Zprvu nadšení západní politici si začali uvědomovat, že sílící Rusko pro ně může představovat potenciální hrozbu a začali se podle toho chovat. Jednoduše řešeno, Putinovo silné Rusko se jim začalo jevit jako znovu obnovená konkurence, pokud jde o vliv na Evropu. Mnohdy však tyto obavy neměly legitimní oporu o fakta a skutečnosti a hystericky vyvrcholily reakcí Západu na ukrajinskou krizi, která byla původně domácím problémem Ukrajiny. Pro Západ a NATO to byla šance, aby se zostřila protiruská rétorika, posílil jejich vliv a svět se začal pomalu vracet k bipolárnímu rozdělení, známému z období studené války.
Samozřejmě, že ani při pohledu na výroky nejvyšších představitelů Ruské federace se nedá mluvit o snaze vyjít Západu vstříc a viditelně usilovat o spolupráci. Nic však není černobílé. K dnešní situaci přispěl velkou měrou také americký prezident Barack Obama, který se ukázal jako velmi slabý a ohebný diplomat, stejně jako jeho ministr zahraničí John Kerry. Situace se Spojeným státům vymkla z rukou a nastal chaos, kdy představitelé evropských států nedokážou najít společný ucelený pohled na zahraničněpolitické aktivity Ruska. Nemají se totiž o co či o koho opřít. Putin toho využívá, hysteričtí aktivisté křičí o „ruské propagandě“ a „agentech Kremlu“ a jediné, na co se západní státy zmohou, jsou protiruské ekonomické sankce. NATO, které by mělo udávat směr a snažit se o dialog a diplomatické cesty k vyřešení potyček a konfliktů, skrze své představitele (jmenovitě generálního tajemníka Stoltenberga, bývalého socialistického premiéra Norska) pouze zahušťuje atmosféru nové studené války a v roce 2014 veškerou spolupráci s Ruskem ukončilo. Když o této nebezpečné cestě promluví ruský premiér Medveděv, nikdo se tím nezabývá, ani média, ani politici. Když Putin utrousí, že NATO je hrozbou pro Rusko, je to novinářská senzace. Když hovoří o touze komunikovat a spolupracovat, je ticho po pěšině.
Máme zde dva silné tábory. Jeden, který se na situaci dívá z pohledu Spojených států (jejichž zájmy jsou i zájmy NATO) a tvrdí, že potřebujeme silné USA a silné NATO. Druzí se na to dívají z pohledu Ruska a tvrdí, že potřebujeme silné Rusko a slabé NATO. Myslím si, že ani jedno není ideální předpoklad pro dobře fungující světové uspořádání a ani jedno nezaručí trvalou bezpečnost pro země, jako je Česká republika. Bezpečnost, klid a mír (tedy hodnoty, ke kterým se NATO hlásí) může zaručit pouze silné NATO a jeho silné členské státy, silné Spojené státy americké a silné Rusko. Stále více mám pocit, že atmosféra nové studené války, atmosféra ukazující na „zlé Rusko“ a „hodné USA“ je vyvolávána a přiživována uměle, aby posloužila realizaci zájmů jedné či druhé velmoci. Západ by měl překousnout, že Rusko je díky Putinovi znovu silný suverénní stát a významný geopolitický hráč. Rusko by mělo překousnout, že NATO bude nadále existovat a chránit zájmy a bezpečnost zemí, které sdružuje. V zásadních otázkách by se měl obnovit dialog a spolupráce, namísto slovních přestřelek a soutěžení o větší demonstraci síly.
