Sotva zahodíte seznam maturitní četby a doufáte, že si konečně přečtete něco jiného, tak na vás čeká překvapení v podobě vysokoškolského soupisu knížek. Možná si řeknete, že jsou na vás kantoři hodní, jelikož vám rozdělili jejich výčet děl na povinná a doporučená. V čem je tedy háček?
Předměty : knížky = 5 : 1 000 000
Pokud se budeme pohybovat v humanitních studiích, tak se může zdát, že jsem použila hyperbolu. V mých študáckých očích to však zas tak nadsazené není, bohužel. Něco jiného je literatura pro exaktní vědy, něco jiného pro humanitní. Objevuje se zde komplex vyučujících, který by šel přirovnat k myšlení typu : můj předmět je ten nejdůležitější a nejlepší. Tudíž nebere v potaz množství knih nutné k přečtení během semestru z ostatních předmětů. Ono nezdá v průměru asi 40 knížek na jeden předmět, ale když se jich sejde pět …
Číst nebo se učit?
V ideálním případě by se mělo skloubit jedno s druhým. Leckdy to však nelze. Třeba když se vyskytne na seznamu encyklopedie. Umíte si představit při zkoušce jak odpovídáte, co jste si početl v encyklopedii? Od toho tu snad ty encyklopedie jsou, abychom si v nich dohledali to, co nevíme. K čemu si všechny pojmy pamatovat? S tím literárním archívem, jenž nám kantoři nakládají na bedra, se zdá skoro nemožné se pročíst a k tomu ještě se učit probíranou látku.
Efektivita vs. Kvalita
Znáte ten pocit, když vám někdo řekne: „Tohle musíš udělat.“ ? Tento příkaz popř. rada vyvolá automaticky nechuť k oné činnosti. Pak je taková aktivita zcela neefektivní. Možná by bylo lepší upřednostnit kvalitu před kvantitou. Pokud by vám kupříkladu dal vyučující seznam děl a dal vám možnost si vybrat 20, které vás zaujmou, nebude to pro vaše čtení přínosnější? Podobný systém fungoval při maturitní četbě, tak proč se vysoké školy vůči tomu vymezily?
Ještě jeden postřeh. Za celý svůj život jsem nestrávila tolik času v knihovně jako za poslední 2 měsíce. K již vypsaným titulům se totiž ještě musí číst další bichle (opravdu bichle) z hodiny na hodinu.
