Vladimír Růžička, charismatický hokejista a trenér, zasažen osobní životní tragédií.

Ne všichni pracovníci v našich médiích se drží etického kodexu, a doslova zneužívají osobních životních tragédií k připomínání bulvárních témat, které se dají momentálně řadit pouze k věcem spekulativním, tedy k jejich blábolům.

PROLOG :

...úmrtí člověka, odchod z toho světa tam,odkud není již návratu, je vždy tragická událost, která je o to ještě silnější, když se jedná o někoho z našich blízkých, a nebo známých. Stejně tak to platí i v případě, když se jedná o někoho blízkého z řad známých osobností. Stále dokola se setkávám s tím, že opravdu si je třeba uvědomovat, že to tady máme všichni, na tomto světě, na určitý čas pouze propůjčené. Nikdo z nás, ale nevíme na jak dlouhou dobu. Pokud toto přijde nečekaně, tak pro toho dotyčného, pozůstalého, je to opravdu životní ránou, s kterou se velice těžko vyrovnává...prakticky se s ní vyrovnat po zbytek života, ani nelze.

Vladimír Růžička

Doslova mě šokovala zpráva o úmrtí Evy Růžičkové, manželky hokejového mága Vladimíra Růžičky. Přiznám se, že jsem se to dozvěděl s jednodenním odstupem, a sice při televizním vysílání hokejové extra-ligy, kdy komentátor tuto smutnou zprávu sděloval v souvislosti s absencí trenéra Vladimíra Růžičky na střídačce hokejového týmu Chomutova. I přes to, že lední hokej je v mém životě sport tzv. TOP Nr.1, kdy i jeden čas zasáhl přímo do mého života, tak nejsem zase tak ortodoxním fanouškem, že bych se zajímal o rodinný a soukromý život hokejistů. Toto nechávám vyloženě v kompetenci našeho slavného bulváru, v rukách našich "erudovaných" novinářů, kteří mě opět " ohromili " i v souvislosti s touto tragickou událostí. Pomalu, ale jistě dávám za pravdu našemu současnému prezidentovi, který je svým názorem na naší novinářskou, zpravodajskou a mediální  " elitu " doslova proslulý. A naopak, ať se ti někteří pisálkové tomu nediví, jelikož vše si vlastně dělají sami. Ano vytvářejí si svůj  " obdiv " v řadách veřejnosti a okolního světa společnosti svojí neutuchající honbou za senzacemi, za vyšší čteností a větším  tzv. " koláčem sledovanosti ". Myslím si, že za tuto morbidnost, kdy k tomu " zneužijí " osobní a životní tragédii, tedy úmrtní člověka, by se měli minimálně stydět.
  Jenom těžko lze uvěřit upřímnosti vět v článcích, kde píší o tom, jak cití s Vladimírem Růžičkou, kterého postihnula životní tragédie, když ještě v tom samém souvětí připomenou, že se jedná o člověka, který v současné době čelí obvinění z úplatkářství apod.....bla,bla,bla.....Ano, takto začíná, ale i končí, většina článků zveřejněných na internetu, ne od jednoho autora, ale prakticky všichni se tomuto netaktnímu, nemorálnímu, neetickému aktu propůjčili. Jako by v se domluvili, jako kdyby v novinařině fungoval " kartel " a s tím související " kartelové dohody " .....nebo ? Musím se přiznat, že jsem z toho zdrcen, jelikož nechápu, ani nerozumím, jakou to má souvislost, tuto situaci, tento problém Vladimíra Růžičky, zrovna teď zdůrazňovat. Ten v sobě teď určitě řeší úplně jiné věci, než obálky s aplikovanými barevnými pruhy. Jemu teď v hlavě běží úplně jiný film, než nějaké spekulativní tlachání. Vždycky, když nastane obdobná situace, tak se snažím toho dotyčného, který svým jednáním nezapůsobil zrovna tím nejlepším a  nejtaktnějším dojmem, tak nějak nasměrovat k tomu, aby se nad sebou zamyslel, jelikož VYŘKNUTÉ SLOVO patří do skupiny okamžiků a momentů, které nejdou už v životě vrátit. A že celá řada pracovníků v našich médiích má  RYCHLEJŠÍ HUBU, NEŽ MOZEK...co si budeme povídat. Je to metoda otáčení rolí. Ano, zkus si otočit role a představ si, jak by bylo tobě v tuto chvíli na místě toho druhého. Otoč role a zamysli se, jak by jsi se cítil, kdyby ti všichni vyjadřovali upřímnou soustrast, ale hnedle vedle by položili společenské bahno, které je momentálně ve fázi spekulací. Otáčení rolí, vžít se do pocitů toho druhého, je to daleko účinnější, než nějaká hromada argumentů. 

   Pokud chci kohokoliv morálně podpořit v jeho těžké životní situaci, tak mu určitě " nevpálím ", nepíchnu kudlu do zad, něco, nebo něčím, co mu ještě může více ublížit. Ale to je otázka taktnosti, která bohužel sahá do minulosti každého z nás, a sice do doby, kdy, jak, kým a k čemu jsme byli vychováváni. Otázka taktnosti to je to co našim " pisálkům " často chybí, anebo minimálně na taktnost zapomínají ve své touze po senzacích. Jinak se tomu říká, že v ten daný okamžik se jedná o tzv. TABU a o problému se naopak taktně mlčí. O to více, když je ten problém tak citlivý, složitý a hlavně není ještě ani dořešený, tak to jsou pouze spekulace, ke kterým bylo doslova zneužito životní tragédie.
   Vůbec někdy nechápu a nerozumím co jsme to za národ, co jsme to za lidi ? Za každou cenu někomu ublížit ? O to víc si na tom dát záležet, na tom ublížení, když ten dotyčný je tzv. " na dně " a tzv. " ryje držkou v zemi " ? Úspěch se přeci neodpouští, nebo ? A to všichni ti pisálkové, co zrovna teď si vybrali tu chvíli na to, aby připomínali kolik může Vladimír Růžička obdržet za svůj problém, pokud to vůbec jeho problém je, tak zrovna teď všichni zapomněli co Vladimír Růžička byl, a co je pro náš lední hokej i nadále ? Copak jsme všichni zapomněli, kdo ho tehdy, když byl mladým, v Litvínově  tzv. " udělal ", jakým byl hráčem a kanonýrem, včetně reprezentace ? Copak se zapomnělo na Nagano, kde určitě sehrálo velkou roli jeho charisma a osobnost v manšaftu, proč asi byl kapitánem repre ? Zapomnělo se snad i na jeho trenérské úspěchy, opět pro jeho obrovské charisma ? Kde byla Slavie Praha, a kde je teď ? Kam se šplhá, kam směřuje, výkon Chomutova ? A co reprezentační trenérské výsledky ?
   Určitě by toto nedokázal, kdyby neměl doma patřičné zázemí, patřičnou pohodu a patřičné pochopení. Říká se tomu tzv. " klid na práci ". Určitě mu musel být někdo na blízku, kdo jej dokázal pochopit a podpořit. Vždyť Vladimír a Eva spolu vychovali dvě děti, což musí být pro ně, pro všechny společně také značně frustrující, tato životní tragédie. Určitě nechci pasovat Vladimíra Růžičku, a jeho rodinu, do role Pána Boha. Určitě není, či nebylo, všechno a všude ideální, jak se říká, že do kuchyně se lidem nevidí. A také určitě se o nějakém tom tzv. " másle na hlavě " nechá hovořit. Nakonec, kdo za svůj život něco " nepodělal ", kdo je bezchybnný jedinec, kdo z nás je Mirek Dušín, a nebo Kája Mařík ? Všichni děláme chyby, to proto že nám nedali k životu návod, ani nám jej dodatečně nezaslali. 
  Tak proč zrovna teď, v tuto chvíli, která musí být pro Vladimíra Růžičku určitě těžkou, se musí naše novinářské špičky pitvat, v tom co je vlastně zatím předmětem spekulací ? Nechme jej, RŮŽU, a jeho rodinu v klidu, nechme je být, ať se s tím pomalinku začnou vyrovnávat, pokud to vůbec půjde, se s tím vyrovnat.
   Už jednou jsem se v příspěvku o ledním hokeji zmiňoval o těch opravdových legendách našeho hokeje, kde jsem je i jmenoval. A patří k nim i právě Vladimír Růžička, jelikož pro náš hokej byl a je i nadále přínosem, nakonec to je znatelné, kam se to dané mužstvo posouvá, kde zrovna drží to pomyslné trenérské kormidlo.

Tato lyrická skladba s názvem, ve volném překladu, " Schody(schodiště) do nebes " je určena pro Vladimíra Růžičku, ke zmírnění bolesti v jeho srdci, ale hlavně je to upřimné vyjádření soustrasti a pochopení...dokážu to pochopit a vcitit se do toho. 

 EPILOG :
... teprve, když o někoho přijdeme, tak si uvědomíme, jak nám ten druhý chybí.