Chtěli jsme dovézt do uprchlického centra ve škole v Čopu dvě pračky. Chtěli jsme udělat dobrý skutek, ale hořce jsme toho zalitovali.
Ve škole bydlí 300 uprchlíků a prádlo jim perou učitelky, které ho nosí domů, vyperou, pověsí a donesou zpět. Šílená práce. A tak jako správní humanitárci kupujeme dvě pračky, nacpeme je do Octavie a jedeme na Užhorod. S pocitem, že láska a soucit musí zvítězit nad omezeností a korupcí v celnických řadách. Hloupost, nemusí.Slovenskou část jsme projeli hladko, už nás tu znají, a mnozí možná ví, že mám kouzelný telefon přímo na jejich inspektora. Na ukrajinské straně začal být problém. Prý máme náklad a musíme na cargo, gruz, prostě hajdá do fronty s kamiony. Nevzdáváme to, vytahujeme humanitární papíry a postupujeme od okénka k okénku. Marně, poslední okénko ovládá nazdobená blondýna, telefonuje někam, asi na lampárnu a ukazuje nám směr k frontě kamionů. Máme sice jen dvě pračky, máme i papír, že to je humanitární náklad jak jsme si jej stáhli na stránkách ukrajinských celníků z článku o zjednodušeném procesu proclívání humanitárních nákladů, ale to nám nepomáhá. Budeme pračky proclívat jako bychom jich měli stovku – a jakoby nebyla válka.Hodina ve frontě s kamiony uběhla jak voda. Velká louže byla i u okénka pro kamionisty, člověk musel dávat velký pozor, aby neskončil po kolena ve vodě. Napadá nás, že příště jim jako humanitárku přivezeme kus asfaltu. Ve frontě je sranda, potkáváme zde zaryté srdcaře z Čech, kteří sem za své peníze vozí pomoc a za odměnu si můžou vystát nesmyslné ukrajinské fronty a nechat se arogantně posílat od čerta k ďáblu – tedy od okýnka k okýnku.„Tohle vám nepodepíšu,“ říká vysoký orgán v civilu, asi tajný zmocněnec pro pašování praček. A to poté, co mně jiný orgán donutil zajít na špedici, nechat tam udělat celní prohlášení a vystát si pár front. „Tohle jsou totiž nové pračky a to není humanitární pomoc,“ říká. „Kdyby byly staré, tak je to něco jiného.“ Ujišťuji ho, že je válka a že těm 300 utečencům je zcela jedno, zda si prádlo vyperou ve staré nebo v nové pračce - je neoblomný. Vyhrožuji mými známostmi na nebi i na zemi v Užhorodě, volám na všechny strany, nic mi to nepomáhá. Ale za sklem začíná být rušno, chlapci vytáhli sbírku zákonů a hledají asi skuliny, aby se mně zbavili. Nenacházejí. Ale vida mou neoblomnost přichází nejsympatičtější z nich, podává mi pasy a říká: Rychle jeďte pryč. A my potichu a rychle jedem.Pomáhat Ukrajině prostě není tak prosté, to si člověk musí zasloužit, celníci vás nechají projít těžkou zkouškou a jen někteří v ní uspějí a mají odvahu se sem vrátit a pomáhat zase. Většina ale tohle chování ukrajinských orgánů k humanitárcům nikdy nepochopí. Což je opravdu velká škoda, myslím, že jen chtějí ověřit a vyzkoušet naší odhodlanost a víru ve vítězství dobra nad zlem. Jiný smysl v nesmyslném hromadění papírů, které stejně nikdo nekontroluje, opravdu nevidím. Slava Ukrajině! Slava herojam ve frontách!
