Kyjev a Užhorod, 30. 1. 2014Čekáme. Celá Ukrajina čeká. My čekáme u ohňů na Hruševského ulici, fouká studený vítr, občas na vršek pyramidy z popela a drátů přihodíme další pneumatiku. Do kávy, kterou srkáme z plastových kelímků, nám padají sněhové vločky. Přes barikády z pytlů sněhu nám přinášejí ženské zabalené v šátcích z kazažského kašmíru kávu a cigarety. Nejsou placeny americkou rozvědkou, mají o nás jen obyčejnou ženskou starost. „Chlópci udělala jsem vám varéniky s máslem, dáte si?“nabízí nám jedna z nich teplé plněné šátečky. Je mínus čtrnáct stupňů a tak nám dávají i zahřívací vložky do bot, jakýsi sponzorský dar, možná od někoho z Čech. Jsme na první linii barikád postavených přímo na vyhořelých autech Berkutu. Za námi jsou ještě dvě další linie, před námi asi sto metrů dlouhá ledová plocha, pásmo nikoho, za ním už stojí kordony berkutovců. Vidíme na dva prasklé hydranty, ze kterých stříkají proudy vody. Voda teče udržovanými kanály pod našimi barikádami a kdesi za námi na Evropském náměstí ve dne v noci stovka dobrovolníků, studentek a chlapců v bundách, seká namrzlý led, nakládá do pytlů a ty se pak nosí na stavbu barikád. Začíná třetí den jednání parlamentu a zatím není důvod jásat nad malými dosaženými úspěchy. Cesta ke svobodě je ještě dlouhá, revoluce je pořád ještě jen na jejím počátku. Na ulici jsou pomníčky těm, kteří tady byli zastřeleni. Všem je proto jasné, že jen tehdy, budou-li barikády dost vysoké a bude-li dost vycvičených chlapů s holemi, je šance zvrátit poměr sil ve státě a zlomit moc rodícího se diktátora.
„Sýr zdarma je jen v pasti na myši,“ říká mi jeden z obránců barikád a zapaluje si cigaretu. Lidé zde nikomu neříkají svá jména, jen své názory. Nosí přilby a masky na tvářích, v rukou mají hole nebo klacky a v očích odhodlání vytrvat a bránit sebe a svou svobodu za každou cenu až do konečného vítězství. To nejsou pouliční rváči, kteří využili chaosu aby vyprovokovali rvačku. Jsou to otcové rodin, mnozí prošli tvrdým sovětským vojenským výcvikem, mnozí byli sovětským bratrským velením nasazeni v Afghanistánu. Jsou to chlapi, kteří ví přesně, proč tady jsou, jsou to lidé, kteří vyhrávají války, protože bojují za něco, co jim je dražší než jejich životy.
Kozácká tradice
Revoluce začala před dvěma měsíci a byla zpočátku vnímána jako velký hapening. Ukrajinci se rádi baví a mají nám velice blízký smysl pro humor a absurditu. A tak když jim došla trpělivost s režimem, který byl stále více totalitní a polpotovsky despotický, obsadili centrální náměstí Majdan nezaležnosti, vybudovali zde kozácký tábor a pozvali muzikanty. Jednotlivé skupiny demontrantů z oblastí či měst si ohradily svůj
malý prostor, vybudovaly stanová městečka, založily ohniště a přinesly několik kozáckých kotlů. „My Ukrajinci máme parlamentní zvyklosti, to bylo u kozáků zvykem, ale pokud se nám něco ve vládě nelíbí, nebudeme stávkovat jako vy, to u nás nemá tradici,“ vysvětluje mi jeden z kuchařů. „My postavíme kozácký tábor, aby bylo jasné, že to myslíme vážně, a začneme vyjednávat,“ dodává zatímco míchá maso nad kouřícím ohněm.
Na stanech visí obrazy kozáckých hrdinů, připomínající slavnou minulost vládců stepí. Zpola mýtickou dobu svobody a volnosti spojenou s hrdinstvím. Bohužel pozdější dějiny Ukrajiny podobné obrazy už nenabízí. Staleté ujařmení v ruském samoděržaví a v pozdějším Stalinově pekle, které brutálně potláčelo jakékoliv projevy národního obrození, zanechalo bolestné jizvy, ale neoslabilo touhu stát se významným evropským národem. „Národní obrození, které jste vy v Evropě zažívali v 19. století, prožíváme my teprve po roce 1990,“ říká mi Jelena, studentka historie. „Možná to je i jeden z důvodů, pro Evropa tak málo rozumí tomu, co se na Ukrajině dnes děje,“ dodává. A znát vlastní historii je pro obrození nanejvýš důležité.
Proto se na Majdanu denně lidem na velké obrazovce promítají dokumenty o historii země a o minulosti Janukovyče, který byl dvakrát vězněn za kriminální přečiny. Mimo jiné promítali i český dokument o kontroverzní úloze Stepana Bandery a jeho oddílů. A proto se tady taky promítají dokumenty o tom, jak má fungovat parlametní demokracie. Aby každý pochopil, jak se Janukovyč snaží uzurpovat veškerou moc ve státě, vybudovat dědičnou totalitní despocii opírající se o kriminální podsvětí a proč je důležité chtít návrat ukrajinské ústavy před rok 2004, kdy pravomoce prezidenta byly podstatně menší.
Politické debaty se tady na Majdanu vedou u každého ohřívacího sudu, kolem kterého se tlačí promrzlí lidé. Mnozí z nich jezdí do Evropy za prací a dobře ví, jak se tam žije. „Evropan moc nemá šanci pochopit co se tady děje,“ vysvětluje jeden z ohřívajících se obránců barikády. „Těžko mu vysvětlím, že když půjdu domů, může mně chytit policie, odvézt za město, tam svlíknout do naha a polít vodou abych zmrznul,“ říká a jeho věk mám šanci odhadout jen podle očí v černé masce.
Ve stopách Lenina
Ač je to zdánlivě absurdní, je zde všude cítit přítomnost velkého vůdce proletariátu a otce rudého teroru Lenina. Ne náhodou jeho sochy tady pořád stojí na náměstích i v metru. A budou stát i nadále, neboť si komunisté při rušení balíčku „diktátorských“ zákonů ze 16. ledna prosadili zákon trestající hanobení pomníků. Tak jako znalci poznají malíře podle tahů štetce a použitých barev, tak, pokud znáte historii SSSR a metody NKVD, rozeznáte v brutalitě, lsti a zákeřnosti ukrajinského režimu rukopis sovětských tajných služeb. Jak říkal Lenin, když jde o uchopení nebo udržení moci, není žádná z metod teroru
zakázana nebo morálně nepřípustná. „Máme hodně poranění tváří a očí a navíc musíme pacienty ukrývat, aby je nenašla policie a neodvlekla do vyšetřovací vazby,“ říká náčelník zdravotnického štábu Majdanu Oleh Musij a tím potvrzuje, že odstřelovači nemířili demonstrantům na Hruševského ulici na nohy nebo těla, ale na obličej a do očí. Vybírali si taky přednostně novináře, fotografy a kameramany. Svědectví o brutalitě moci vydala i známá novinářka Teťjana Čornovol. „Několik chlapů mně vytáhlo z auta a mlátili mě do hlavy, než jsem upadla do bezvědomí. Myslím, že mě nechtěli jenom vystrašit, věděli, že se zastrašit nenechám,“ popisuje přepadení, které policie uzavřela se závěrem, že se jedná o automobilovou nehodu. „Pamatuji si prvních pět ran do hlavy, ale podle podlitin jich bylo asi patnáct. Pak mně pohodili do příkopy daleko od auta, abych tam zmrzla, chtěli mně zabít,“ říká statečná novinářka, která byla napadena zřejmě proto, že odhalila pozadí výstavby nového soukromého paláce prezidenta Viktora Janukovyče a to včetně mapy ústupových tras. Další odhalení brutality na sebe zřejmě teprve čekají, Majdan postrádá na 27 aktivistů, kteří jsou nezvěstní včetně vedoucího tzv. „Automajdanu“ Dmytra Bulatova. Několik lidí zmrzlo poté co je zmlátili berkutovci. Pokračují i střety se skupinami „titušek“, režimem najatých výtržníků, kteří vyvolávají provokace a mlátí aktivisty. Dělají špinavou práci za státní policii a režimu tak umožňují, aby si neušpinil
ruce před mezinárodním diplomatickým publikem. Státní propaganda v Rusku i na Ukrajině pak může tvrdit, že se v ulicích perou jen bandy chuligánů. Tyto názory dokonce přebírají i česká média. Účastníkům Majdanu i novinářům bylo štábem doporučeno při cestě domů vypínat mobily, protože je podezření, že si je „titušky“ vystopují právě přes mobil. I když Kyjev i ostatní města si žijí vlastním životem, boje už dávno začaly. Probíhají ale skrytě, prozatím, mají už ale stovky obětí.
Nejsilnější zbraní carských a později sovětských tajných služeb ale zřejmě byla infiltrace do prostředí odpůrců a následné zinscenování provokace. Podle tohoto scenáře lze hodnotit například vytvoření radikálně naladěné skupiny „Spilna sprava“ (Společná věc) a verbování mladých bojovných odpůrců režimu do jejich řad. Šéf organizace Oleksandr Danyljuk bez vědomí štábu Majdanu zorganizoval obsazení kupodivu zcela nechráněného Ministerstva spravedlnosti a tím okamžitě jako reakci vyvolal ve vládě snahy po uzákonění stanného práva. Přitom je obsazování vládních budov revolucionářům nepotřebné a příští den rozhodl štáb Majdanu ministerstvo vyklidit. Je ale pravděpodobné, že tato událost naznačila další možný vývoj. Vyhlášení stanného práva by totiž dalo prezidentovi do rukou ohromné zákonné možnosti jak se definitivně vypořádat s demonstranty, aniž by jej mohly napadnout civilizované země jako uzurpátora a vraha. A bezesporu je to jedna z mála možných cest pro Janukovyče jak zůstat u moci. K vyhlášení stanného práva ale režim potřebuje dostatečně silnou a v cizině nezpochybnitelnou záminku. A tu zatím postrádá.
Divoký východ a klidný západ
Jedním z možných scénářů je rozdělení Ukrajiny na Západ, který tradičně tíhne k Evropě, a Východ, kde bydlí většina ruského obyvatelstva. Teorie, že toto rozdělení je standardní, má ale své trhliny, neboť
zdrojem rozdělení možná není ani tak názor obyvatel východu a západu země, jako jeho možnost svůj názor svobodně vyjádřit. Zatímco na východě podle posledních zpráv řádí policie i teroristické bandy „titušek“, na západě je klid.
„Tady v Užhorodu je od počátku klid, všichni se tady známe a policajti jsou naší známí a proti nám by nešli,“ tvrdí mi mladík v užhorodké kavárně. Je členem Pravého sektoru a na hlavě má jizvu od gumového projektilu, kterou získal v bojích na Hruševského ulici. „Pokusili jsme se obsadit budovu odborů, ale někdo náš plán prozradil a když jsme tam dorazili, byla tam dvě poschodí plná policajtů,“ konstatuje nevýhody dobrých vztahů mezi policií a obyvatelstvem. „Rozdělení Ukrajiny na východ a západ je dezinformace, proti Janukovyčovi povstali všichni slušní lidé bez ohledu na sociální postavení nebo národnost. Naopak, prezidentovi můžeme děkovat za to, že se Ukrajinci spojili v jeden národ tak, jak nikdy předtím,“ dodává.
V dalším rozhovoru ale připouští, že je i zde mnoho sil, kterým by se rozdělení země hodilo. „Je zvláštní, že vláda děla už dva měsíce takové kroky, aby neustále udržovala napětí na ulicích. Když po čase opadne, zorganizuje někdo útok nebo napadení, které pak někdo jiný pověsí na internet a lidé jdou opět do ulic.
My tady mámě letitou poválečnou zkušenost s činností NKVD a cítíme v tom rukopis tajných služeb z Ruska. Také je brutalita koncentrována do Kyjeva, jakoby tam byly nějaké jiné speciální služby než jinde v zemi. Možná někdo chce odstranit Janukovyče a má připravený plán, ale myslím, že do olympiády se nic nestane ,“ dodává.
Olympiáda a pneumatiky
Je obdivuhodné sledovat dvouměsíční ukrajinský odpor vůči režimu. Odhodlání demonstrantů, jejich obětavost, statečnost a každodení nasazení. A také jejich smysl pro humor a sebeironii. Na internetu teď například koluje nový znak olympijských her v Soči, složený ne z olympijských kruhů ale z pneumatik, které jsou symbolem bojů na Hruševského ulici. Mnozí s napětím čekají na zahájení Olympijských her. Když byly zahájeny ty minulé v Pekingu, ruská armáda vtrhla do Gruzie a jen to, že Gruzíni vyhodili do vzduchu most přes jinak těžko prostupné údolí, zřejmě zachránilo Tbilisi před obsazením bratrskou pomocí. Jednání v ukrajinském parlamentu jsou plná obstrukcí a otevřeného nátlaku prezidenta, režim jakoby chtěl získat čas. Na co přesně, to zřejmě brzy uvidíme. „Je to jak u vás v roce 1968,“ říká mi jeden sympatický chlap v černé kožené bundě, když se společně hřejeme u sudu. „Ale my věříme, že to u nás dopadne lépe. Že tanky nepřijedou. Buďte láska, vemte si ještě čaj,“ nabízí mi. Srkám horký čaj abych rozmrazil ruce a nohy a vzdoruji, stejně jako ostatní, ledovému větru. Koukám na věž nad Majdanem, teploměr na ní ukazuje mínus patnáct. Na západě země je tepleji, jen mínus osm. Zdá se, že zima a mráz opět přicházejí z východu.
