Mise splněna, náš humanitární konvoj se vrací. Projeli jsme 2000 kilometrů z Čech na východní Ukrajinu, vyložili 110 tun potravin a materiálu ve Slavjansku a teď se přes celou Ukrajinu vracíme domů. Další nádherný slunečný den. Začal na parkovišti u dálnice na kraji lesa. Restaurace, kouřící oheň po celou noc připravený na šašlyk a vábící řidiče kamionů k zastávce a odpočinku. Před sedmou přijíždí domluvená hlídka policie DAI (Deržavnaavtomobilnainspekcyja) aby nás doprovázela. V chladném ranním vzduchu si dávají cigaretku a přitom si stěžují na nízké platy – mají jen 2000 hřiven za měsíc (nyní asi 100 USD).
Pak cigarety típnou a jeden z ni ch vytahuje z auta svazek vyplněných bločků s pokutami a bezelstně je před námi pálí v šašlykovém ohništi. Startujeme kamiony a kolem modré studny, stojící uprostřed parkoviště jako svědek dávných časů, kdy tady stával dům se zahradou, se vydáváme směrem na západ. Policajti nás doprovázejí na konec svého okrsku a jakmile nás předají kolegům ze sousedství, zastaví auto a vylézají ven i s obušky. Neztrácejí čas, zastavují prvního řidiče a je jasné, že „pokuta“ jej nemine. Vždyť výplata je tak malá.
Benzinka. Další, možná padesátá, sám nevím, už to nepočítám. Mám pocit, že už znám všechny benzinky na trase Lvov – Slavjansk. Nechávám si udělat čaj do svého keramického hrnku, který je těžký a v kamionu se nevyvrátí, a sleduji řidiče, který veze od Černého moře do Kyjeva sledě. Nabízí je obsluze čerpadla, na něčem se domlouvají, cena je prý příznivá. „Do měsíce bude světová válka,“ tvrdí jedna z žen. „A kolik u vás berou ukrajinské prodavačky?“, dodává se zájmem. Asi dvanáct tisíc. „To u nás 1200 hřiven,“ říká, to je asi 1200 Kč. Ale jelikož ceny rostou každým dnem, je tento přepočet nejistý. „Já tady vydělám 2000 hřiven a za plyn a elektřinu teď po mně stát po zdražení bude chtít 4000 hřiven. Kde na to mám vzít?“ ptá se mně, ale já neznám odpověď. Kupuji kávu a zbaběle ujíždím kamionem pryč.
Oheň. Kolem dálnice hoří oheň. Hoří tráva, hoří pneumatiky v trávě pohozené. Nejdříve nás to udivuje, pak si na to ale zvykáme. To místní vypalují starou trávu, linie ohně se táhnou do dálky, i do lesů a k chalupám či benzinkám, trochu z toho jde strach. Za úplné tmy hledáme hlídané parkoviště a vjíždíme do areálu. U zlomené závory stojí muž v černé bundě a v dlani má svazek stvrzenek. „Jeden kamion dvacet hřiven, takže mi dáte stovku,“ říká a hned dodává:“Na kolik hřiven chcete vystavit stvrzenku? Dvě stě? Čtyři sta?“ Trvám na stovce a to jej přivádí k údivu. Možná si myslí, že takto bych tady přežít nemohl. Naposledy se dnes večer přejídám výborným ukrajinským jídlem a když usínám v kamionu na svém lehátku napadá mne, že má jistě pravdu.
Humanitarni konvoj soukromych firem a spolecnosti Clovek v tisni dojel do Slovjanska v sobotu 7. 3. vecer a do nedele probihala vykladka 110 tun materialu (mouka, potraviny, deky, povleceni, hrnce a vybaveni kuchyni, folie do rozbitych oken, stresni krytina, stavebni pena, spacaky, karimatky) v celkove hodnote (nakupni cena pomoci) pres 1,5 mil. korun. V pondeli rano konvoj peti kamionu vyrazil na zpatecni cestu domu, kam dorazil ve ctvrtek vecer.
Dekujeme vsem spolupracovnikum, firmam i nevladnim organizacim, kteri se na sestaveni i financovani konvoje podileli, predevsim firme Isolit Bravo z Jablonneho nad Orlici. Tymu peti ridicu a koordinatora se podarilo privezt v poradku na 110 tun potrebneho materialu do 2000 km vzdaleneho Slovjanska, kde takrka ihned po vylozeni zacala rozvazka veci do oblasti boju i do Donecka. Pomoc se dostane k nekolika tisicum ohrozenych obyvatel Donecke oblasti.
Vice podrobnych informaci o konvoji:
http://www.isolit-bravo.cz/?shp=1039
