Znásilňování a vraždy v Buči byly reálné

Minulý týden přinesla česká média zprávu, že ukrajinská ombudsmanka si prý vše účelově vymyslela. Naletěli čeští novináři znovu dezinformacím?

Radostnou zprávu, že i Ukrajina má své dezinformace, šířila Idnes.cz, novinky.cz, kde se díla chopil nedostižný Petr Jemelka), bloger Josef Nožička (jemuž to vyneslo rekordní čtenářský zájem), Babišovský twitter Čítárna a jiní. I dobře mínící bloger Tomáš Flaška zprávě uvěřil, i když s Ukrajinou sympatizuje a chtěl toto jednání omluvit. Cenný je twitter zubaře Romana Šmuclera a Lukáše Valáška, kde jsou v diskuzi zachyceny změny, které ve svých článcích prováděly IDnes.cz a Echo24. Naprostá dezinformační špička je – nikoli překvapivě – Echo24 z 9. 6., které tomu dalo jasný titul: „Odvolaná ukrajinská ombudsmanka lhala. Zprávy o hromadném znásilňování si vymyslela.“ Nově to upravili na „..byla jen expresivnější.“

Ukrajinci mají masakr dobře vyšetřený

Pokud ovšem vyjdeme z toho, že znásilňování a vraždy byly reálné, tak lze těžko být „přehnaně expresivní“. Já jsem teď Buču osobně navštívil a při zhlédnutí místa jsem leccos pochopil. Předně to, že při řádění ruských vojáků hrál velkou roli alkohol. Buča totiž není vypálena tak dokonale, jako Mariupol, jsou tam zničená jen některá místa. Zejména místa jako pivnice, bary, prodejny s alkoholem. A kolem nich je nepořádek jako po mejdanu. Tak to totiž asi ruští vojáci vnímali, jako mejdan.

Asi nejlepší rekonstrukci masakru přinesly články novin Kyiv Independent (v článku Uncovering the Scope of the Bucha Massacre a Hide the Girls). Buča je totiž předměstí Kyjeva. Když jedete od letiště Hostomel, projedete Bučou, pak Irpinem, pak následuje Kyjev. Podle místních lidí ruští vojáci projeli městy na tažení ke Kyjevu a řádit začali, až když je u Kyjeva porazili a oni museli ustoupit. Msta za nezdar?

Podle listu Kyiv Independent rozvinuli Rusové v Buči vskutku nový druh genderově diferencované genocidy. Cíleně vraždili všechny muže v produktivním věku, kteří by mohli být schopni boje. Stejně cíleně znásilňovali i mladé dívky. Ve městě takových zůstalo z obou skupin jen málo osob, protože drtivá většina se evakuovala.

Jak to, že Ukrajinci toho o pachatelích vědí tolik a tak přesně? Jednak z odposlouchávaných mobilů, a pak taky od ruských vojáků samotných. Většinou totiž mají vlastní vlastní stránky na telegramu (ruská obdoba facebooku), facebooku, vkontakte atd. Ruská redakce amerického Radio Free Europe, která vysílá z Prahy, dokázala třeba z různých záběrů zrekonstruovat činnost jednoho z pachatelů od příjezdu na ukrajinskou frontu, až po dnešek. Tady jsem jejich video dohledal, velmi poučné! Vyšetřovatelé z  Bezpečnostní služby Ukrajiny SBU tak dokázali na základě zveřejněného odposlechu identifikovat ruského vojáka, kterého manželka na dálku pobízela k tomu, aby znásilňoval ruské dívky. Šlo o Romana Bykovského a jeho manželku Olgu Bykovskou. Nebojte si to poslechnout, ten rozhovor je plný smíchu!

Případ Kariny Jeršové

Seznamme se s případem 22leté obyvatelky Buči Kariny Jeršové (Karina Yersha), jejíž osudy zrekonstruoval list Kyiv Independent. Z jejich výše uvedených článku, kde je z důvodu udržení napětí vypsán její osud přerušovaně a pozpátku, lze vyčíst tento příběh:

Její rodina žila původně v Donětsku, odkud po vyhlášení Doněcké lidové republiky v roce 2014 uprchli. Usadili se v Buči na klidném předměstí Kyjeva. Je to z části lesní přírodní městečko podobné Hrabalovu Kersku. To jí bylo asi 13-14 let. V době ruského vpádu žili její rodiče v Irpinu, zatímco ona bydlela odděleně ve vlastním bytě v Buči. Pracovala v místním suši baru. Většina obyvatel před ruským vojskem uprchla i její rodiče ji přemlouvali k odchodu. Ona však nechtěla.

Místo toho s nimi denně telefonovala až do 10. března, kdy ji slyšeli naposledy. Tou dobou už ruští vojáci vyrabovali byt jejich rodičů v Irpinu a řádili v Buče. Pár dní předtím byla naposledy spatřena živá. Její soused Vjačeslav Čumak vypověděl, že ji viděl sedět na schodišti před jejím bytem v Buči. Na otázku, co se stalo mu odpověděla, že ztratila klíče. Den předtím ji prý během zákazu vycházení zadrželi ruští vojáci a drželi ji přes noc ve vazbě. Byli ožralí, nadávali na svoje zranění, ale ráo ji propustili. Vzali jí ale iphone. To už vyprávěla u sousedů doma, kde na chvíli usnula, pak odešla a nějak se do svého bytu dostala. O pár dní později pro ni přijelo ruské vojenské auto s nápisem „V“. Podle Vjačeslava Čumaka auto řídil muž, který byl známým majitele bytu, kde bydlela mladá Karina. Ta si podle Čumy zabalila věci a s vojáky lehkovážně odjela pryč. To bylo naposledy, kdy jí viděli živou.

Okolnosti její smrti znal další svědek, pan Mykola, jenž bydlel asi 1,5 km od jejího bytu. Podle něj 16. března přinesli Rusové do domu jeho sousedů Viktora a Natalie Mazochových tři zraněná těla. Jedno z nich byla Karina. Viděl, jak je přinesli dovnitř, pak slyšel vojáka, který vystřelil směrem do podlahy několik salv a nakonec přišel důstojník, který všechny tři osoby zastřelil.

Až o tři dny později přišel jeden z ruských vojáků k panu Mykolovi a řekl mu, že v sousedním domě jsou na podlaze mrtvá těla. To ještě nebylo oficiální povolení je pohřbít, spíš dobrá vůle zmíněného vojáka. Mykola je pohřbít nemohl, protože místo kontroloval ostřelovač. Až dva týdny od vraždy za ním přišli ruští vojáci oficiálně a oznámili mu, že má dvě hodiny na pohřbení těl.

Po odchodu ruských vojsk byla těla ze všech hromadných hrobů exhumována. Tehdy dostal nevlastní otec Kariny pan Dereko Jerša zprávu, že mezi nalezenými byla i jeho nevlastní dcera. Její tělo mu ale odmítli ukázat, protože prý by ho to prý příliš rozrušilo. Přesvědčil je, aby mu ukázali aspoň fotografie. Ukázali mu jen fotku horní části trupu. Dereko byl zděšen. Na těle byly řezné a tržné rány, z žeber byl odtržen kus masa. Nebylo pochyb o tom, že dívka byla před smrtí mučena.

Policie mu sdělila, že měla i střelnou ránu na noze. Prý bylo vidět, že se bránila, což jen potvrzuje, že se stala obětí násilného útoku. O tom, jestli byla znásilněna, se policie snažila nemluvit, ale s nejspíš prý ano.

Vymýšlela si ombudsmanka případy znásilnění?

Vyšetřování těchto případu, žaloby, ani souzení pachatelů nepatří do kompetence ombudsmanky. Žaloby proti pachatelům z řad ruských vojáků podávala generální prokurátorka Irina Venediktova, první podala 22. března. Policie ani prokurátorka nejsou příliš sdílní ohledně detailů. Neuváděly, kolik obvinění už bylo vzneseno, ani konkrétní jména.

Některé případy zveřejňuje Ukrajinská bezpečnostní služba SBU a obecně o nich mluvila i ombudsmanka Ljudmila Denisovová. Vše, co jsem od ní četl, byly obecné výčty bez jmen, kde jen popisovala okolnosti případu, aby měla veřejnost představu, k čemu všemu dochází. Podle vlastního vyjádření při tom vycházela z bezprostředních hlášení od psychologů UNICEF, kteří pracovali s oběťmi. 

Odvolána byla 31. 5. 2022 na podnět vládnoucí strany Sluha lidu. Ta jí vyčetla tři body, z nichž vyplývá, že jim vadilo, že byla málo aktivní ve vytváření koridorů pro uprchlíky a zanedbávala jiné důležité praktické věci. V druhém bodě jí vyčítali, že se soustředila příliš na mediální práci, přičemž postupovala zbrkle a některé z případů znásilnění dětí, které uváděla, nešlo potvrdit. To znamená, že třeba byly pravdivé, ale už to nešlo prokázat. Podle předsedy regulační komise Vrchní rady (parlamentu) Pavlo Frolova tím poškodila pověst Ukrajiny v zahraničí a taky odvedla pozornost od existence prokázaných případů.

Teze, že si případy účelově vymýšlela, aby získala sympatie pro svou zemi, je zlomyslné zvýraznění části její výpovědi před parlamentní komisí. Podle ukrajinských kontra-dezinformačních webů Stopfake a Insider zazněla tato verze poprvé z úst ruského zástupce v OSN Vasilja Nebenzji, který to řekl v rozhovoru pro BBC. Ona sama se před parlamentem omlouvala, že použila rétoriku, která byla „????????“, tedy že šlo o krutosti, které bylo obtížené vyjádřit. Ale vysvětlovala, že chtěla jen, aby se celý svět o případech dověděl a aby „byly předány zbraně a aby se učinil tlak.“ (…????? ???? ???????? ?????? ? ??????? ????????). A dále, že chtěla hlavně říct, že znásilňování se děje ze strany Ruska systémově.

A tady jde o to, že k  případům znásilňování ze strany ruských vojsk opravdu docházelo. Vzorce ruského vraždění v Buči a Mariupolu se vzájemně liší, ale rozhodně nejde o výjimečné případy, kdy by jednotliví vojáci jednali proti rozkazům. Podle ukrajinských médií zaujala ruská armáda k účastníkům těchto masakrů svérázný postoj: posílá je na beznadějné akce na frontu, tak aby nikdo z nich nepřežil. Nedělají to proto, že by je chtěli potrestat, ale aby se zbavili svědků. Vědí příliš mnoho.