Vyvraždění rodinného tábora v Osvětimi roku 1944

Téměř očité svědectví Oty Krause a Ericha Schöna z knihy Továrna na smrt (1946). Podávám bez komentáře. 

Oba autoři byli od roku 1942 vězni v táboře BIId v Osvětimi. Své svědectví o likvidaci rodinného tábora Židů BIIb sepsali těsně po válce, vyšlo však až v lednu 1946. Převzal jsem to ze svého exempláře z roku 1946, ale pak jsem zjistil, že na internetu je elektronická verze, jež je však podle jiného vydání a chybí v ní pasáž o tančící holčičce a zpěvu v plynových komorách. Opravil jsem pár překlepů a doplnil chybějící.

Odkaz: http://www.zlocinynacismu.estranky.cz/clanky/holokaust/tovarna-na-smrt.html.

[Vyvraždění zářijového transportu v noci 8. – 9. března 1944, kterému v březnu končila půlroční lhůta, s. 156-159]

 „Tušili jsme, že se připravuje něco nekalého, protože dosud se nikdy neposílaly transportem ani děti ani ženy s dětmi. Ještě téhož dne jsme se dověděli strašlivou skutečnost: Kateřina Singrová, která byla tajemnicí vedoucí esesdozorkyně, vyslechla náhodou telefonický rozhovor esesdůstojníků s Berlínem; velitelství tábora dostalo rozkaz, aby vězni zářijového transportu dostali „zvláštní ošetření“, to jest, aby byli všichni posláni do plynu.

   Esesdůstojníci otáleli s provedením rozkazu a velitel ženského tábora Hoessler navrhoval Berlínu, aby byli vybráni aspoň muži a ženy schopní práce, které tehdy v Birkenau potřebovali. Za to byl disciplinárně potrestán a Schwarzhuber dostal příkaz, aby ihned provedl rozkaz původní.

   Uvědomili jsme o tom vedoucí vězně tohoto rodinného tábora. Nechtěli tomu věřit; nemohli pochopit, že by to bylo možné po dosavadním zacházení s jeho příslušníky.

    Dne 7. března 1944 odpoledne nařídil Schwarzhuber, aby se vězňové ze zářijového transportu z roku 1943 (bylo jich ještě 3800) přestěhovali z rodinného tábora českých židů BIIb do mužského karanténního tábora BIIa. A znovu zdůraznil, že jde o pracovní transport do nového rodinného tábora v Heydebrecku, aby si proto vzali všechno s sebou: balíky, jídlo, přikrývky. Zároveň žádal vedoucí funkcionáře, aby spoluvězňům tlumočili jeho prohlášení a uklidnili je. Řekl, že s transportem mohou jet jenom zdraví, nemocní a přestárlí že zůstanou v Birkenau.

   V noci 8. března 1944 však byli všichni zahubeni!

   Po večerním apelu, asi v 18 hodin, nařídil Schwarzhuber, aby v mužském kmenovém táboře BIId nastoupili všichni kápové a blokältesti. Prohlásil, že potřebuje spolehlivé chlapíky na těžkou práci, a vybral z nich 40, těch nejsurovějších. Při tom se stalo, že politický vězeň Němec Hans Röhrich, který patrně věděl, oč jde, odmítl se zúčastnit a byl za to potrestán.

   Ostatní dostali rozkaz ozbrojit se klacky a pod vedením lagerältesteho Franze Danische odpochodovali ve 20 hodin do tábora BIIa, kde vězňové čekali na transport; za půl hodiny potom přijely automobily a silné esesoddíly se psy.

   Ve všech ostatních táborech celého Birkenau bylo přísně nařízeno, aby bloky byly zavřeny, a po prvé v dějinách Birkenau byly před bloky postaveny esesstráže, které měly zastřelit každého, kdo by blok opustil.

   V celém Birkenau zavládlo obrovské vzrušení, mnoho vězňů šlo spat v šatech.

   Esesáci věděli, že tentokrát mají před sebou uvědomělý a dost jednotný celek českých židů. Proto maskovali rafinovaně své úmysly do všech podrobností a lstivě předstírali do poslední chvíle, že běží o přesídlení. Lest se zdařila hlavně v tom, že u mnoha vězňů zmírnila dojem hrozícího nebezpečí a zviklala vůli k odporu.

   A přece se našlo několik jedinců, kteří poznali, co všem hrozí. Tak se na příklad blokältesti několika bloků pokusili vyzvat spoluvězně ke vzpouře. Němečtí kápové, kteří hlídali před bloky, je za to odvedli, utloukli klacky a jejich mrtvoly vhodily do bloků.

   Okolo 21 hodin začali v táboře BIIa nakládat oběti na auta. Vedoucí funkcionáři Hirsch a Jokl se v tu chvíli otrávili. Odmítli vzpouru, rozhodli se pro sebevraždu. Nechtěli vidět masakr žen a dětí v táboře.

   Auta postavili přímo před vchod do bloků, esesstráže se psy obstoupily blok a kápové s blokältesty vyháněli vězně do aut.

   Auta zavezla muže do krematoria číslo I, ženy do krematoria číslo II. Také v krematoriích byla zostřena pohotovost, esesstráže byly ozbrojeny kulomety a granáty.

   Plynování bylo klidné. Oběti musely čekat celé hodiny, než na ně dojde. Zatím psaly dopisy na rozloučenou příbuzným v jiných táborech a odevzdaly je vězňům ze sonderkomanda, aby je odeslali. Někteří psali pod přímým dojmem toho, co je čeká, básně. Jeden kápo, který pomáhal nakládat oběti na auta, odevzdal nám dvě básně od neznámé autorky se vzkazem, abychom je uchovali pro ty, kteří se dočkají svobody. Otiskujeme je na straně 187 – 190.

   Originály toho, co jsme dostali my, jsme dali Josefu Moravcovi, učiteli z Kutné Hory, který pracoval v Birkenau jako soukromý zaměstnanec; opisy odevzdal manželce Oty Krause Boženě Krausové v Praze.

   Ještě v plynové komoře zpívali nešťastníci Kde domov můj?, Nad Tatrou sa blýska a židovskou píseň Hatikvah. Ale nedozpívali – nacistický plyn je zadusil.

   Schwarzhuber a ostatní esesdůstojníci pozorovali skly ve dveřích plynové komory umírání obětí.

   Také přestárlí a nemocní, kteří zůstali v táboře BIIb, byli dovezeni do krematoria, takže celkový počet obětí této noci byl 4000 osob.

   […]

   Zničení zářijového terezínského transportu působilo na nás drtivě. Po celou dobu jejich pobytu jsme svým krajanům vydatně pomáhali a „organisovali“ pro ně, jak jsme jenom mohli, a do jejich tábora jsme postupně dopravili celé pytle potravin, šatstva a prádla.

   Tím větší bylo naše zklamání po 8. březnu. Od toho dne jsme pracovali pouze pro útěk a pro záchranu svědectví o nacistických zločinech.“

….

[V rodinném táboře byly ještě transporty z října 1943 a května 1944, jejich likvidace probíhala postupně, od 20. června do 12. července 1944, zde jiná část vzpomínek, s. 144-46, dále na s. 162]

„V létě roku 1944 byl náš dosavadní šéf, esesák Forst, vystřídán novým esesákem Mollem proto, že prý neměl dost organisačních schopností a energie. Moll všechno přeorganisoval a zřídil také jámy na pálení mrtvol. Když bylo mnoho práce, pomáhal sám házet do nich mrtvoly: vyhrnul si rukávy a pracoval za dva.

   Tento fanatik a šílenec, který ani nekouřil, ani nepil, několikrát prohlásil, že rozkaz je rozkaz, a kdyby mu to führer nařídil, že by spálil i vlastní ženu s dítětem.

   Jeho jediným požitkem byla lidská krev a střílení a jeho oblíbenou zábavou bylo hraní si s dětmi matek čekajících na smrt.

   Přistoupil s úsměvem k matce, políbil její dítě, dal mu kousek čokolády a potom dítě odnášel pryč se slibem, že je zase vrátí. Hodil je však živé do škvařícího se lidského sádla.

   To udělal několikrát za den a potom říkal:

   „Už jsem udělal pro vlast dost!“

   A poručil si svačinu u svého posluhy, francouzského vězně.

   Ve volné chvíli chodil chytat ryby do Visly.

   Dvakrát mě také Moll odvedl do svého soukromého bytu u města Osvětimi; nesl jsem mu tam šatstvo a prádlo pro jeho ženu a syna.

   Jeho asi sedmiletý hoch se ho ptal, kdy mu opět přinese nějaké obrázky a pohádky. Měl jsem dojem, že chlapec věděl, že věci, které mu otec nosí, jsou od lidí, kteří byli zahubeni v Birkenau.

V noci 8. března 1944 byli plynováni čeští židé.    

Viděl jsem mladou matku, jak utěšuje asi pětiletou dcerušku.

Na otázku dítěte, nač musí tak dlouho čekat, řekla jí matka, že pojedou za babičkou, s kterou se brzy shledají.

Holčička začala radostí tančit a tančila tak krásně, že vzbudila pozornost několika esesmanů.

Matka plakala a zdálo se, že i těm esesmanům bylo tančícího dítěte líto.

Pojednou se objevil jiný esesman, udeřil matku holí a surově vrazil do dítěte, aby přestalo tančit a nedělalo divadlo.

Viděl jsem umírat v plynových komorách příslušníky skoro všech evropských národů. Příslušníci rodinného tábora českých židů jediní se loučili s životem svou národní hymnou; zpívali Kde domov můj? a Nad Tatrú sa blýská, a židovskou píseň Hatikvah.“

Odkazy:

Expozice Centra studií genocid Terezín – vzpomínková akce proběhla 8. 3. 2019 https://www.facebook.com/events/2215094552142808/

Kniha Milan Hes, Čekání na smrt. Rodinný tábor českých židů v Osvětimi, Praha 2012. http://www.epocha.cz/detailknihy.php?id=502

Otto Moll https://de.wikipedia.org/wiki/Otto_Moll

Franz Hössler https://de.wikipedia.org/wiki/Franz_H%C3%B6%C3%9Fler