Unaveni svobodou?

Hrozí nám návrat totality? To je otázka, kterou si po Zemanově pokusu o prezidentský systém klade nejeden občan České republiky. I přes varovné hlasy však většina z nás nebere tuto hrozbu vážně. Masarykův národ má přeci demokracii vrozenou. Z historie víme, že naši demokracii zahubili vždy jen zahraniční nepřátelé a navíc to bylo vždy v rocích, které končily na osmičku. Momentálně nám nehrozí okupace a nejbližší osmička přijde až za pět let. Tak jaképak obavy?

Je to falešná jistota. K zániku předchozích demokracií výrazně přispěla i nespokojenost obyvatelstva s vleklými problémy, které s sebou přináší politická svoboda. Lidé už nechtěli demokracii, měli jí plné zuby. Námitky, které při tom zaznívaly proti první republice, byly v mnohém podobné tomu, co slyšíme dnes: všudypřítomná korupce, zkorumpovaní poslanci, nekompetentní politici, zlodějina, arogance stran a znovu korupce. Ještě před příchodem Mnichova se první republika utápěla ve vnitřní diskuzi o krizi demokracie, jejíž obhájci místo věcných argumentů přinášeli jen iluze. Masarykův přítel advokát Václav Bouček uklidňoval občany, že v krizi jsou jen falešné demokracie, ty správné jsou naopak stále silnější. Důkazem mu byla sovětská ústava z roku 1936. Stalin v ní sám dobrovolně odevzdal vládu do rukou parlamentu, neboť pochopil výhody demokracie! Ještě nikdy v dějinách se nestalo, aby se diktátor sám vzdal moci. Ano, u nás je sice korupce a parlament pozbyl vážnosti, přiznával Bouček. Ale vše vyřeší vrozená pracovitost českého národa a velké přírodní bohatství naší země, jež je „zemským rájem na pohled“. Bouček byl přesvědčen, že v báječném roce 1937 sleduje zrod nového českého člověka, který jednou obohatí svět nějakou novou českou demokracií.

Po Mnichovu však značná část české veřejnosti uvítala pád demokracie, která byla vnímána jako cizí těleso vnucené národu odcizenými kosmopolity, jako byl Beneš. Za druhé republiky se otevřela možnost zatočit s korupcí a pokusit se dohnat pokrokovější národy, které mezitím nasbíraly značné zkušenosti s fašismem a autoritativním státem. Budování nového národního státu přerušila německá okupace, ale ani po osvobození netoužil český lid po návratu předmnichovské demokracie. Nyní se zase volalo po tom, aby byla nová demokracie více lidová a více sociální. Otevřela se možnost dohnat pokrokovější slovanskou zemi, která měla s budováním socialismu již značné zkušenosti. Výsledek? Demokracie byla znovu odmítnuta ve prospěch lákavějšího modelu. Pro nového českého člověka, o kterém snil Bouček, nebyla svoboda prioritou.

Po svržení totalitního státu jsme se znovu pokusili o demokracii, ale jelikož jsme zapomněli na své předchozí zkušenosti, jsme náhle překvapeni tím, co vše přináší otevřený politický systém. Slyšíme o řadě problémů a nevíme, co s nimi. Je tu znovu korupce, znovu zlodějina, znovu nedůvěryhodní poslanci. Lidé jich mají znovu plné zuby. Proč o nich pořád poslouchat, proč se zabývat jejich chybami?

Naštěstí se znovu nabízí snadné řešení. Poznali jsme dobrodiní úřednických vlád. Média je milují, říkají o nich samé hezké věci, ministři se mezi sebou nehádají a navíc jsou to už z definice odborníci. Zdá se, že jen tohle je recept na bolesti naší demokracie. Totalita to přeci nebude, tak co je na tom špatného?

Zdá se, že nový český člověk znovu touží obohatit svět, tentokrát novým druhem úřednické demokracie. Jako bychom znovu slyšeli moudrá slova Benita Mussoliniho: „Pro všechny, kteří se nechtějí uzavírat za dogmata, je dnes nepopiratelnou pravdou, že lidé už jsou unaveni svobodou. Lidé udělali ze svobody orgie. Svoboda už pro nás není ta přísná, cudná panna, za kterou bojovala předchozí generace...“ Jistě, svobodou jsme unaveni, ale proč dělat orgie z odmítání svobody? Antiliberální opozice je v naší zemi mnohem silnější, než si připouštíme. Většina veřejnosti jí tleská, protože asi nedomýšlí, jaké jsou alternativy. Odevzdat vládu do rukou údajných odborníků vypadá lákavě, ale možná lidi láká jen naivní představa, že politické problémy se vyřeší, když o nich už nebudou slyšet..