Odpověď Dr. med. Karlovi Borde, Oberkirch, který mi namítá, že Češi upřeli sudetským Němcům právo na sebeurčení a sebereflexe je pro ně cizí slovo. Ale nejen jemu…
Právo na sebeurčení v přirozeném právu znamenalo právo obyvatel státu vybrat si formu státu, ve kterém žijí (ius formam rei publicae determinandi), tj vybrat si mezi aristokracií, monarchií a demokracií. Neznamenalo to právo jazykově definovaného národa či menšiny na libovolném území odtrhnout se od libovolného státu a vytvořit si vlastní stát.
Vynalezl právo na sebeurčení Wilson?
Takto formulované právo jazykově definovaných menšin se neobjevuje ani ve Wilsonových mírových požadavcích, ani ve Versailleské mírové smlouvě. Wilson ve svých 14 bodech žádal pro „peoples of Austria-Hungary“ možnost co nejširšího samostatného rozvoje (autonomous development). Přičemž „a people“ i „nation“ v angličtině znamená národ, ve smyslu celek obyvatel jednoho státu.
Formulace takového práva není vyslovena ani v upřesňující Lansingově nótě z 23. 10. 1918, kde se ve skutečnosti praví, že soudcem v otázce požadavků národů Rakousko-Uherska („peoples of Austro-Hungary“) již nemůže být prezident USA, ale že je mají tyto národy posoudit samy a vláda Rakousko-Uherska musí jednat s nimi. I v tomto případě „peoples“ může znamenat obyvatele zemí, z nichž se skládá Rakousko-Uhersko, a ne jazykově definované menšiny, které by mohly každá formovat trpasličí státy.
Ve versailleské smlouvě není nic o tom, že by se právo na sebeurčení mělo chápat jako právo libovolných jazykově definovaných menšin vyhlašovat svoje státy. V čl. 82 se stanoví, že hranicí mezi Německem a Československem má být „stará hranice“ Rakousko-Uherska a Německa. Odvolává se tedy na argument hranice historických českých zemí, ne na hranici etnického německého osídlení. Tento princip se opakuje i ve smlouvě ze St.-Germain. Ve versailleské smlouvě dával čl. 85 Němcům možnost volby státnosti, jenže ne v tom smyslu, že by se každý, kdo se sebeurčí jako Němec, mohl se svým statkem odtrhnout od ČSR, ale v tom smyslu, že se měl odstěhovat do Německa, s právem podržet své vlastnictví v ČSR.
České pojetí „národní rovnoprávnosti“
K absurditě hnané právo na sebeurčení, jak jej prezentovali sudetoněmečtí a slovenští separatisté, by při své realizaci znemožnilo existenci fungujícího státu. Český národní program 19. století požadoval národní samostatnost v rámci historických hranic českých zemí, ne „právo na sebeurčení“ kdekoliv, kde by se vyskytla česky mluvící menšina.
Vyjádřil to již Karel Havlíček Borovský v článku Slovanská politika: „ne snad, že bychom chtěli všude, kde několik Čechů bydlí, neb v každé vesnici odtržené české míti české zřízení vládní, způsob to, kterým Ostdeutsche Post a Deutsche Zeitung a jim podobní lidé chtějí v Rakousích rovnoprávnost národní přiváděti ad absurdum a činiti ji nemožnou.“ (Slovan č.5, 17. 7. 1850) Právo na národní samostatnost („národní sebeurčení“) hnané ad absurdum, bylo tedy od počátku požadavkem německým, ne českým.
Zrazená autonomie?
Takto absurdně vyhrocené pojetí práva na sebeurčení nemohla realizovat ani Československá republika, která po svržení monarchie hledala i nové pojetí místní samosprávy. Slib vlastního sněmu pro Slovensko, který byl vysloven před vznikem státu v pittsburské dohodě z 30. 5. 1918, by ale zavazoval stát, že musí vnitřně ponechat členění státu na země. Navíc Slovensko nebylo ani v Uhersku žádným administrativně vymezeným územím ("zemí").
Řešením pro svobodnější samosprávu mělo být obnovení krajů (žup), což by spojilo českou i slovenskou půlku státu a zemské členění by učinilo zbytečným. Nastolení krajského zřízení však zabránili čeští nacionalisté z národní demokracie a lidovci.
Výsledkem bylo hybridní uspořádání, kdy na Slovensku župy byly zavedeny, zatímco v českých zemích bylo zavedeno zemské zřízení. Německy obývané oblasti pohraničí netvořily historický celek ani historicky, ani zemsky. Nezdar župní reformy nebyl v žádném případě nějakým plánovaným českým spiknutím. Slovenský sněm se sice nevytvořil, ale při obsazování míst v nejvyšším soudním a politickém aparátu se braly ohledy na Slováky tak, aby zde byli zastoupeni.
Hitler jako ochránce práv
S nástupem nacismu v Německu a přiznáním Henleina k "německému světonázoru" v Karlovarském programu (24. 4. 1938) se požadavek "autonomie" pro Sudety rovnal požadavku, aby v rámci demokratické ČSR existovala totalitní enkláva, kde by neplatila individuální občanská práva a kde by se vládlo podle nacistické ideologie. Na to upozornil Beneš během zářijové krize.
Argument o porušení práva Sudetských Němců na sebeurčení uplatňoval Hitler ve svých projevech ze září 1938. Ale může soudně uvažující člověk tento argument přijmout? Vždyť Hitler pomlčel o tom, že jeho říše anulovala základní práva z výmarské ústavy již od r. 1933, záhy přistoupila k internaci levicových politiků do koncentračních táborů, od září 1935 zavedla norimberskými zákony degradaci Židů do druhořadého postavení, záhy na to v prováděcím oběžníku z 3. 1. 1936 rozšířila toto opatření na Romy a v létě 1938 přistoupila k vyřazování Židů z veřejného života, boření synagog a odeslání asi 15 tisíc Židů do koncentračních táborů.
A tato nacistická říše vystoupila v září 1938 jako obránce práva a rozumu proti "násilnickému Československu", které individuální občanská práva respektovalo! Nacisté se přitom opírali jen o demagogickou tezi, že nad tím vším stojí "právo na sebeurčení" jazykově definované německé menšiny v blíže neurčených správních obvodech...
Navíc se zdá, že ne všichni Němci z pohraničí souhlasili s tím, že je pro ně kolektivní sebeurčení důležitější, než individuální občanská práva. Proč asi mezi uprchlíky z pohraničí po Mnichovu byla i řada Němců? Sebereflexe je třeba z obou stran a největší chyba v této debatě spočívá v tom, že se odhlíží od toho, že nešlo jen o střet národů, ale i o střet dvou koncepcí práva a státu: totalitního a demokratického.
Dr. med. Karl Borde reagoval na článek Popírání Mnichova (aktualne.cz 5. 10. 2018),
