Objevený rukopis Komenského

Byl to objev stejně slavný jako podvržené rukopisy RKZ, ale nebyl to podvrh. Proč se na to zapomnělo? Cesta z národoveckých dějin nevede jen skrz sebemrskačství. 

Vloni i předloni jsme si připomínali 200 let od objevení podvržených rukopisů královédvorského a zelenohorského. To je událost, která má v našich kulturních dějinách své místo jisté. Víme, že to byly podvrhy a jsme hrdí na to, že si to umíme přiznat. Vybudovali jsme kolem tohoto přiznání velký kus naší moderní národní identity, i když ve výsledku nám toto mravní vítězství nepřináší vlastně vůbec nic, než zjištění, že něco, o čem jsme si kdysi mysleli, že jsme dokázali, jsme ve skutečnosti nedokázali. Čili jsme zase na nule.

Přitom byl v dobách národního obrození učiněn ještě jiný významný objev rukopisu, který nebyl podvrh a také dokazoval slavné činy našich předků. Jenže se to netýkalo temného středověku, ale raného novověku a nesouviselo to s válčením a zbraněmi, ale s vědou a výchovou.

Jde to i bez lhaní

K objevu došlo v 1841 v polském '(tehdy pruském) Lešně. Ve věži kostela sv. Jana Křtitele byla uložena halda rukopisů a archiválií z bratrského archivu, kterou chodil od roku 1836 zkoumat profesor fyziologie na vratislavské univerzitě Jan Evangelista Purkyně. V jeho úsilí mu pomáhal evangelický kněz Josef Kačer. Ti zde v roce 1841 objevili česky psaný rukopis původní verze Komenského Didaktiky, která do té doby nikdy nevyšla tiskem a pokládala se za ztracenou.

Komenský vydal jen pozdější latinskou verzi, která vyšla roku 1657 v Amsterdamu v Nizozemí a byla určena pro mezinárodní veřejnost. Původně však tento unikátní plán školního vzdělání napsal pro české země, což dokládá právě zmíněný objevený rukopis. Ale Komenského dílo nemá hodnotu jenom v tom, že je napsal Čech, představuje původní přínos k výchově občanské společnosti. Komenský byl výjimečný tím, že důsledně prosazoval školní výchovu v kolektivu, oproti soukromé výchově. Do kolektivní výchovy zahrnoval děti obojího pohlaví a všech stavů bez rozdílu, včetně dětí chudých. Ve  zmíněném díle předkládá praktické vyučovací metody, jež mají umožnit, aby učitel zvládal učit celou třídu stejnou látku najednou a také zde prosazuje slavné zásady o „škole hrou“. Jak se to skloubí s jeho bratrsky přísnou zbožností? On sice zastával názor, že život na tomto světě je jen přípravou na život skutečný na onom světě, ale zároveň si myslel, že je to nutná a přirozená fáze našeho pochodu třemi světy, kterou nesmíme zanedbat. Nejprve prý člověk žije v matčině lůně, pak na pozemském světě a potom na onom světě. Stejně jako v matčině lůně je nutné, aby se embryu rozvinuly všechny údy a části těla, je v pozemské fázi zrovna tak nutné, aby se člověk vzdělával. Zanedbá-li se to, nelze to v další fázi života nahradit. Ze stejného přesvědčení vycházel i jeho hravý přístup k škole, který skutečně zastával. Z učení o třech světech vyplývá, že touha po vědění je v pozemském životě natolik přirozená, že k ní není třeba člověka nutit, zvláště ne v dětství. Stejně jako se oko rádo dívá na stále nové krásné věci, i mysl člověka, jež se podobá oku, ráda zvídá stále nové skutečnosti.  Děti nebylo třeba nutit a školy už neměly být mučírnami, ale radostnými místy rozkoše. Myslel tím rozkoš z toho, že se člověk vyvíjí přirozeně.

Když se během osvícenství soustředili reformní pedagogové stále více na soukromou individuální výchovu, či na malé skupinky, stával se Komenského starý plán školní soustavy paradoxně stále aktuálnější. Jednoduše jej nenahradilo nic lepšího, takže na něj navazovali i reformátoři v době Marie Terezie.

Český rukopis byl po svém objevu vydán Maticí českou v roce 1849 a v roce 1851 jej Palacký zakoupil pro České muzeum. Objev doložil, že česká Didaktika opravdu existovala, i to, že byla opravdu původně vyvinuta pro obnovu škol v českých zemích. Důvodů pro národní hrdost dost a dost.

Trauma z úspěchu

Proč se na objev tohoto nefalšovaného rukopisu zapomnělo? S didaktikou bylo objeveno i pár dalších pedagogických pojednání, takže to byl významný moment. Jenže přiznat si z naší historie něco skutečně pozitivního asi nepřináší dnes ten stejný hřejivý pocit, jako když odhalím či připomenu něco nekalého, nějaký zločin: podvrh, pogrom, „mýtus“, nezdar… Máme sílu si přiznat, že se Čechům v minulosti také něco povedlo? Tady se totiž nebavíme o nalhávání si zásluh, které se nestaly, ale o přiznání zásluh skutečných. Čili nejde o nacionalistické lhaní a zapírání neúspěchů, ale smíření se s vlastními úspěchy. Snad k tomu jednou dorosteme.

Za první republiky se veřejnost za úspěch nestyděla a četné busty a sochy na školních budovách ze sklonku 19. století a z první republiky dokazují, že pragmaticky orientované školství otevřeně ukazovalo návaznost na Komenského. Nejnázorněji to ukazují ty, které vedle něj staví Masaryka, aby tuto návaznost (a závazek) doložily mimo veškerou pochybnost. Na facebooku jsem udělal malou galerii fotografií z různých míst vlasti české.

Vydání z roku 1849

https://archive.org/details/bub_gb_T3M5AAAAcAAJ/page/n7

České školy a Jan Ámos Komenský

https://www.facebook.com/pg/Ivo-Cerman-370550266335476/photos/?tab=album&album_id=2272227759501041