Ale horší problém je tolerance nevěřících k náboženství, zvlášť v režimech, které se řídí nějakou "náhražkovou" ideologií. Právní rovinu tohoto problému představila už ústava SSSR z roku 1936. Zakotvila sice svobodu svědomí, ale s předpokladem, že náboženství je přežitek, který zmizí se změnou výrobních a společenských vztahů. Přesto byla sovětská ústava považovaná za tolerantní, protože bránila církvím někoho nutit k víře. Naopak, zajistila svobodu protináboženské propagandy.
Stačí svoboda svědomí?
Sovětský příklad představil paradox, kdy se ve formě „svobody svědomí“ uzákonil protináboženský útlak. Svoboda veřejného vyznání a šíření náboženství nebyla uznávána ani náhodou. I v zemích, které ovládl SSSR, se příslušnost k církvím stala důvodem k perzekuci. U nás se státu podařilo ovládnout církve kombinací perzekuce a kolaborace, ale o toleranci nemohlo být ani řeč. Křesťanské církve i židovské náboženské obce existovaly ve státě, který byl sám ovládán náhražkovým náboženstvím marxismu-leninismu a toto náboženství vedlo proti porobeným církvím ideologický boj. Údajná svoboda svědomí rozhodně nezaručovala právo myslet si, co chci. Mimo jiné proto, že nebyl volný pohyb myšlenek, ani přístup k zahraničním knihám. Stát nebyl neutrální.
Součástí ideologického boje byla i výchova proti náboženství, založená na dezinformacích o náboženstvích i o jejich dějinách. Tento stav trvá prakticky dodnes. I dnešní učebnice vychovávají děti k nenávisti k náboženství a servírují jim všelijak překroucené informace. Na internetu máte ukázku jedné učebnice dějepisu, kde se žáci dovědí, že Židé uctívají boha jménem „J--ve“ a nemusím zdůrazňovat, že autoři učebnice tam jeho údajné jméno uvádějí takříkajíc „naplno“. Jeden kolega teolog mi vyprávěl, že jeho dcera se ve škole učila, jak vzniklo náboženství. Do stromu uhodil blesk a lidé si to nedokázali vysvětlit. Vida, vymysleli si boha!
Hospodaření a svoboda církví
Nyní tady máme otázku restitucí. Stát kdysi sebral církvím majetek, aby je na sobě učinil hospodářsky závislými. O perzekuci jednotlivých kněží jsem už mluvil, ale jde také o to, že církve byly postaveny pod kontrolu státu. Kněží museli mít pro svou činnost státní souhlas, byly zpřetrhány svazky s mezinárodní katolickou církví, církevní tisk byl postaven pod státní kontrolu a i výuka na teologických učilištích byla usměrňována státem. Dokonce se na teologických učilištích vyučovaly ateistické společenské vědy, zřejmě aby si studenti mohli rozmyslet svoje "odpadnutí" od vládnoucí ideologie. Ačkoli v ústavě byla zajištěná svoboda svědomí, ve skutečnosti nebyla nastolená svoboda pro náboženství. „Svoboda svědomí“ byla chápána spíše jako ochrana před církvemi a hráz proti náboženství. V neposlední řadě jako svoboda proticírkevní propagandy bez možnosti obrany.
Po revoluci se sice odstranila povinnost státního souhlasu, zmizel trestný čin zneužití kněžského úřadu, ale církve jsou nadále udržovány ve stavu hospodářské závislosti na státu. Spor o restituce navíc ukázal, že v myslích lidí pořád chybí tolerance k náboženství. Je to vidět i v tom, jak se píše o „ortodoxních Židech“ a „osadnících“ v Izraeli, kteří v médiích hrají roli zlých hochů, kteří narušují mírový proces. Je to ale vidět i v bezradnosti, s jakou se přistupuje k islámu. Nejvíc se to ale projevuje v přístupu ke katolické církvi.
Pokud budou církve udržovány vhospodářské závislosti na státu, nebude tu nikdy svoboda vyznání. Kdykoli se v budoucnu chopí moci strana nepřátelská té či oné církvi či náboženství, bude na ně moci vyvíjet nátlak. Při současném systému financování církví se nátlak může zdůvodnit nutností šetřit na "přebytečných kněžích". Můžou se také začít činit rozdíly mezi kolaborantskými církvemi a těmi "nepřízpůsobivými". Současná rétorika ČSSD i různých demagogů jasně ukazuje, že pro ně hranice neexistují.
Jde i o „nadstavbu“
V současné diskuzi jde opravdu o víc než majetek. Projevil se v ní dosti nemocný stav české politické kultury. Nejen, že tu chybí historické znalosti, ale i schopnost zvážit morální principy, kterými se ohánějí ti, kteří účelově zpochybňují vlastnické nároky církví. K dovršení všeho to veřejnosti to vůbec nevadí. Nikomu nedochází, že účelovým zpochybňováním se podporuje právní relativismus, který se může v budoucnu obrátit proti komukoliv jinému. Lidé se nechávají lákat na argumenty, které mohou pomoci k politické moci lidem krajně pochybným a to do konce i těm, kteří se už stihli zdiskreditovat. Zkrátka lidé si svou situaci sami ještě zhoršují. V tomhle směru je spor o restituce jen projevem hlubšího problému, který hned tak nezmizí.
O toleranci k náboženství 1
http://ivocerman.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=284733&bk=25324
Navazuje na článek: Tři argumenty
http://ivocerman.blog.idnes.cz/c/283406/Tri-argumenty-proti-cirkevnim-restitucim-Babak-Paroubek-Tejc.html
