Mýty o filozofii lidských práv

Také politik M. Bednář využil nedávné polemiky kolem mého článku o Patočkovi, aby se veřejnosti připomenul coby významný politický filozof. Nebudu reagovat na osobní urážky v jeho článku Filozofie a publicistický žvást z 

Bednář mi vyčítá, když tvrdím, že „mezinárodní úmluvy o lidských právech nevycházejí z Kanta, ani z  žádné jiné jednotící filozofické koncepce.“ Redakce bez mého vědomí změnila větu na „z díla žádného jiného filozofa.“ Řeč je o mezinárodním paktu o občanských a politických právech a paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966. Tyto moderní úmluvy skutečně nejsou vyjádřením myšlenek jednoho filozofa, ale výsledkem vyjednávání. Naopak, Bednář zastává odvážný názor, že vycházejí z údajné filozofie lidských práv Thomase Jeffersona, kterou prý vyjádřil v Deklaraci nezávislosti.

Deklarace nezávislosti vysvětluje jen to, že americké kolonie se odtrhávají od Velké Británie, aby uchránily „nezcizitelná práva“, což jsou život, svoboda a usilování o štěstí. Americká historiografie už dávno prokázala, že tato koncepce vycházela z díla švýcarského právníka J. J. Burlamaquiho, od něhož ji Jefferson převzal.

Bednář však s obdivuhodnou jistotou tvrdí, že Deklarace „zjevně vychází z formulace podané britským osvícenským filozofem Johnem Lockem v jeho klasickém díle „Druhé pojednání o vládě“. Jenže v Lockově díle se nikde nevyskytuje právo usilovat o štěstí a hlavně: Locke ještě neznal myšlenku všeobecných rovných a nezcizitelných práv. S tou přišel až německý osvícenec Christian Wolff. Locke tvrdil jen to, že každému člověku náleží jeho „vlastnictví“, jež zahrnuje život, svobodu a majetek.

Mimochodem s následností Locka, Rousseua a Kanta to nebylo tak jednoduché, jak tvrdí Bednář.  Rousseau nepřebírá Lockovu myšlenku „vlastnictví“. A Kant zase považoval za jediné lidské právo svobodu, jež se snáší se svobodou ostatních. Tato otázka však souvisí s jeho filozofií práva...

Deklarace nezávislosti neposkytuje ani odpověď na svízelnou otázku zdůvodnění lidských práv, protože je považuje za „samozřejmé pravdy“. Dnes se tato otázka za samozřejmou nepovažuje, a protože není snadné lidská práva filozoficky zdůvodnit, stává se, že se snižují na úroveň kazuistiky, s jejíž pomocí lze ospravedlnit cokoli. Jsou všechna pojetí lidských práv správná? Řekl-li jsem, že lidská práva jsou nástroj, mínil jsem tím to, že je důležité ptát se na onu jednotící filozofickou myšlenku, z níž ten či onen katalog lidských práv vychází.

Bednářův výklad místo toho nabízí jen mýtus, že všichni významní myslitelé novověku se zabývali lidskými právy a že všechny koncepce lidských práv jsou správné. Víra v takové mýty však paradoxně napomáhá tomu, proti čemu Bednář údajně bojuje: instrumentalizaci lidských práv. 

PS Později jsem se k tématu vrátil v článku "Kdo byl první" v Opera historica 16 (2015), 1. Zde jsem to rozebral s důkazy. www.opera-historica.com