KSČM aneb spor o nesmysl českých dějin...

Při nedávné stížnosti na církevní restituce se spojily tři názorově blízkých skupiny: zaprvé 18 hrdinských senátorů zastupovaných advokátem Karolem Hrádelou, dále skupiny 47 poslanců ČSSD vedená Lubomírem Zaorálkem (ČSSD) a zatřetí skupiny 45 poslanců vedená komunistickou expertkou na lidská práva Zuzkou Bebarovou-Rujbrovou (KSČM). Spojuje je řada společných hodnot: především je to vytrvalá snaha převracet znění Ústavy a Listiny práv a svobod ve prospěch hodnot totalitního státu, dále pak dlouhodobě projevovaná ochota nasoukat výklad českých dějin zpět do svěrací kazajky národně-socialistického výkladu na půdorysu marxisticko-leninské ideologie. 

Minule jsme věnoval pozornost stížnosti Karola Hrádely, který zastupoval Věci veřejné a 18 hrdinů-senátorů. Teď bych rád představil klíčovou historickou pasáž z předchozí stížnosti poslanců KSČM, kteří se k přelíčení přidali jako vedlejší účastník. Je zajímavé posoudit, v čem všem se přístup chameleonů z VV shoduje s KSČM. Hrůza pomyslet, že VV kdysi řídily ministerstvo školství a KSČM stále usiluje o to, aby mohla doktrinárně nařizovat historikům, jak SMĚJÍ psát o minulosti. Posuďte sami:

“Navrhovatelé považují za důležité uvést i to, že značnou část svého majetku získala

římskokatolická církev, jakožto státní církev rakouské monarchie, v době pobělohorské, a to

zejména zkonfiskovaného majetku české šlechty, měšťanů a církví jiného vyznání; z toho

vyplývá, že samotný způsob nabytí tohoto majetku římskokatolickou církví je pochybný a při

návratu restitucí k roku 1620 by dnes tato církev příliš majetku nenárokovala. V dalším

období, zejména v průběhu 18. století, byla v českých zemích vytvořená systematická

evidence nemovitého majetku, který byl zaznamenán v pozemkových knihách. V době

Josefínských reforem v letech 1780-1790, jejichž účelem bylo posílení moci rakouského státu,

a to i na úkor římskokatolické církve, přešla část nemovitého majetku této církve do

vlastnictví státu, přičemž Josef II. ponechal církvi postavení detentora. To vyplývalo ze

skutečnosti, že církev v tomto období ještě plnila další úkoly (zejména šlo o aktivity

vzdělávací, zdravotní, sociální, vedení matrik apod.), které později převzal stát, tedy postupně

Rakousko, Rakousko-Uhersko a Republika československá.“

„(...) Bylo by zajisté absurdní, kdyby český stát zajišťoval restituci církevního

majetku kupříkladu za období rakousko-uherské monarchie, kdy český národ sám nucené žil

v jejím područí. Ovšem podle dikce ustanovení § 9 a § 10 zákona čís. 428/2012 Sb. je

doložení vlastnictví majetku církvemi a náboženskými společnostmi při podávání výzev

k vydání věci vázáno na listiny nebo jiný způsob doložení. Přitom až s účinností zákona čís.

141/1950 Sb., občanský zákoník, byl od 1.1.1951 byl zrušen povinný zápis změn vlastnických

práv k nemovitostem do pozemkových knih (....)““

Všimněte si, prosím, pasáže, kde se KSČM omlouvá za křivdy a zločiny spáchané proti církevním organizacím i jednotlivým prostým věřícím. Nebo aspoň zaměřte pozornost na místo, kde zmiňuje, jak byl církevní majetek v roce 1949 zabaven. Dobře, tak aspoň najděme společně místo, kde se tato údajně reformovaná a normální politická strana distancuje od ideologie, která vedla k náboženské perzekuci a ke krádežím majetku. Cože? No, ano, žádné takové pasáže tu nejsou.