Jak se s epidemiemi dříve bojovalo

Každý školák ví, že „očkování-vakcinaci“ vynalezl lékař Jenner. Málo se ví, že před vakcinací se používala jiná drsná metoda. A všechny epidemie se očkovat nedají.

Když jsem vloni sepsal blog o stručném přehledu epidemií v českých dějinách, pojal jsem úmysl zorganizovat k epidemiím monotematické číslo našeho časopisu Opera historica, jenž je cíleně zaměřen pouze na dobu (raně)novověkou, dnes v médiích zanedbávanou. Odkaz je vpravo v rubrice oblíbené. Součástí čísla OH 2020/2 je i bibliografie, kde se dozvíte i o epidemiích zde nezmíněných.

Hrůzostrašná čísla

Leckteré své loňské názory musím opravit. Podle historiků lékařství se prý lékaři nijak nezasloužili o vymýcení moru, v podstatě se ve svých názorech zcela mýlili. Na druhou stranu se ukazuje, že drsná omezení svobody pohybu se uplatňovala i dřív a i tehdy způsobovala městům katastrofální hospodářské škody. Miroslava Květová a Marie Tošnerová ukazují ve svém článku, že města příkazy o izolaci neposlouchala, právě proto, že izolace by je ekonomicky zničila.

Ukázalo se, že i strašení vysokými čísly obětí mělo své předchůdce. Kronikáři 16. a 17. století přinášeli vesměs vysoce nadsazené údaje o počtu úmrtí na mor. Kdybychom jim měli věřit, znamenalo by to, že v Lounech nepřežil skoro nikdo a v Praze zemřela polovina obyvatelstva. „Šlo spíše o vyjádření hrůzy, kterou s sebou infekce nesla, než o vyjádření reality,“ usuzují autorky. Nu, něco podobného asi platí i pro dnešní novináře. I v případě seznam zprávy jde spíš o průběžné vyjadřování hrůzy, než o popis reality.

I vídeňský paulán Matthias Fuhrmann přinášel ve svých kronikách hrůzostrašně vysoká čísla o počtech obětí moru roku 1713. Jeho údaje nedaly spát mnoha historikům a věnuje se jim i Martin Scheutz. Ukázalo se ovšem, že Fuhrmannovy údaje nejsou zcela zcestné a musel vycházet z nějakých statistických podkladů.

Represe

Ani represe a zákazy pohybu nejsou novinkou. Běžně se zavíraly zemské hranice, ale izolovala se i města. Při moru roku 1713 byly na hranicích s Uherskem zřízeny morové stanice (Contumaz-Orte), kterými museli projít všichni cestující mezi oběma zeměmi. Za obejití této povinnosti hrozil i trest smrti, nebo tělesné tresty. Morové řády vydávané městy od konce 17. století se už nevěnovaly jen hranicím, ale i péči o nemocné a dalším následným opatřením.

Pavla Jirková ve své knížce o moru ukazuje mnohem víc případů takových represí zdůvodňovaných epidemií. V podstatě vidíme, že se zasahovalo tam, kde to šlo snadno, a ne vždy, kde to bylo potřeba. Její knížku, kterou vydal za utajených poměrů Národní archiv, je těžko sehnat, v bibliografii uvádím aspoň její lépe dostupné články.

Představy o příčinách moru a cholery

Zdá se, že i o příčinách epidemií se dřív tápalo. Na základě bizarní shody ukazují studie, že v případě moru i cholery se domněnky obracely k dvěma podobným teoriím. Buď šlo o teorie miasmatické, tedy že se nemoc šíří zkaženým vzduchem, nebo o teorie kontagonistické (?), tedy že se šíří nákazou kontaktem.

A stejně bizarní byly i představy o metodách léčení. Ano, v době moru se nemoc zaháněla i modlením a náboženskými procesími, ale Markéta Skořepová ukazuje, že podobně bizarní metody se uplatňovaly i v době cholerové epidemie roku 1832. Věřilo se, že voda ze zázračné studánky u poutního místa Křemešník na Pelhřimovsku má zázračnou moc i proti choleře. Stejně tak mohlo pomoct pomodlení v kostele Nejsvětější Trojice. Dnes se takové metody uplatňují spíš v boji s „klimatickou změnou“, protože minulý pátek 19. 3. 2021 vyšla středoškolská mládež v Rakousku znovu do ulic (organizovaně), aby klima napravila rituálním chozením sem a tam. V boji s COVIDem se takové pověrečné praktiky naštěstí neuplatňují, ale kupodivu se i při této epidemii objevily domněnky, že poutní místo Křemešník a jeho studánka chrání Pelhřimovsko před COVIDem. Snad nám studánka pomůže v případě, kdy selže Babišův vakcinační systém!

O drsném předchůdci vakcíny

Jak každý školák ví, za objevení metody vakcinace vděčíme boji s pravými neštovicemi. Všeobecně se věří, že vakcinaci vynalezl anglický lékař Edward Jenner, ale historik lékařství Karel Černý ukazuje, že ještě před vakcinací se používala drsnější metoda očkování zvaná variolace. Při této metodě se člověku píchla infekce viru pravých neštovic do zářezu pod kůži. Karel Černý ukazuje, že ještě před tím, než se s touto metodou mohla seznámit anglická cestovatelka Mary Wortley-Montague, museli tento postup ovládat obyvatelé Blízkého východu, kde se s ní seznámila. Je bizarní, že do severní Ameriky se variolace dostala díky otrokům ze severní Afriky. Americký teolog a učenec Cotton Mather poznal tuto metodu od otroka Onesima, jenž pocházel z dnešní Libye. Následně pak Mather zorganizoval v roce 1721 variolaci v Bostonu.

Jakousi záhadnou shodou okolností zorganizoval ve stejném roce 1721 variolaci v Prešově lékař Jan Adam Reiman, který se s touto metodou také seznámil díky transferu ze zemí Osmanské říše. Byla to první aplikace variolace na evropském kontinentě, dříve než nastaly slavné případy na Britských ostrovech. Černý přisuzuje velkou důležitost tomu, že odborná veřejnost se pak mohla seznámit s metodou variolace z článků v časopisech, které tehdy vydávala univerzita Leopoldinum ve Vratislavi. Tehdy ovšem Vratislav i Slezsko pořád patřily habsburské monarchii. Znamená to tedy, že jsme stáli na špici medicínského vývoje?

Teprve mnohem později se začala uplatňovat vakcinace, která spočívá v infekci kravími neštovicemi. Ty mají mnohem mírnější průběh a přitom přimějí lidské tělo vytvořit protilátky i na pravé neštovice. Kupodivu ale i tuto metodu uplatnili už před Edwardem Jennerem francouzský duchovní Jacques-Antoine Rabaut-Pommier, německý pastor Peter Plett a také statkář Benjamin Jesty.

V boji s neštovicemi se očkování osvědčilo, ale nelze ho nasadit proti všem epidemiím. My doufáme, že proti COVIDu zabere a kdyby ne, pořád tu je ještě zázračná studánka v Křemešníku.