2. Po roce 1948 se prý většině lidí nic nestalo?

Pozoruhodné závěry Matěje Spurného, výzkumného pracovníka Ústavu pro soudobé dějiny AVČR. Je to historie nebo kontrafaktuální próza?

Bylo dusivé letní odpoledne. Seděl jsem před obrazovkou počítače a snažil se dokončit studii o jansenismu a přirozeném právu, kterou dlužím do sborníku z jedné konference, ale nějak mi to nejde. Jak se mám soustředit na latinský traktát jistého Amanduse Bauwense po tom, co se stalo? Soudruzi z Ústavu pro soudobé dějiny AVČR a jejich ředitel soudruh Miroslav Vaněk dali mně (ale i historické obci) tvrdou lekci o tom, jak si do budoucna představují štábní kulturu. Žádnou kritiku nestrpí, sami můžou úplně všechno.

Letní škola socialismu

No nic, zatím využívám letní přestávku, abych si pročetl tvorbu apologetů socialismu z téhož ústavu a nestačím se divit. Částečně jsem jejich dílo znal, ale oni toho vytvořili mnohem víc, než jsem tušil. Přes léto na to mám bohužel dost času, protože dcera si velmi šikovně zlomila kotník, takže stejně nic velkého podnikat nemůžeme. Zato ji musím vozit autem k lékaři, ke kamarádkám a čekat, čekat, čekat… Jelikož se na svou běžnou činnost osvícenskou stejně nemohu soustředit a edici pramenů k českému nevolnictví už mám hotovou, zabývám se ve zbývajícím čase prózou zmíněných apologetů socialismu. Žádná povznášející četba to není a o historii se z ní nic nedozvíte.

Dnes bych vás rád seznámil s pozoruhodnými tezemi Matěje Spurného, výzkumného pracovníka Ústavu pro soudobé dějiny, v nichž vědecky hodnotí zlo komunistického režimu 50. let. V kontextu ÚSD patří k těm, kteří z komunistického režimu snímají vinu tím, že ji přenášejí na někoho jiného. V knize Most do budoucnosti pak Spurný přenesl vinu za těžbu uhlí na celé lidstvo. Další jeho oblíbená technika je, že v textech trousí krátké „odbočky“ odsuzující prvorepublikovou demokracii jako mýtus a klam, (Aniž by tento úsudek ale dokazoval. - Podobně postupuje Láníček.) Kromě toho mě Spurný zaujal také jako spoluautor antiizraelského prohlášení z roku 2018, v němž autoři oživili mírovou rétoriku socialistického antisionismu. U odborníka na epochu socialismu vskutku pozoruhodný počin!

Byla to vláda „diskutujících idealistů“

Nicméně teprve teď se mi otevřel kouzelný svět článků, které Spurný zveřejňoval v Salonu deníku (Rudé) Právo.  V článku z 1. 12. 2017 přesvědčuje „emotivní veřejnost“, že komunistický režim v 50. letech nebyl špatný, ba přímo ho tvořili idealisté v čele s idealistou Klementem Gottwaldem. Totalitní stát byl ve skutečnosti založen na „vyjednávání různých skupin obyvatelstva“. Jenže stát přeci takové „vyjednávání“ vůbec neumožňoval. Spurný místo důkazů předkládá poněkud nečekanou paralelu s Hitlerem:

„Podobně jako zástupcům berlínské židovské obce vadilo, že je Hitler v populárním filmu zobrazován jako člověk s lidskými city, strachem, malými radostmi a hysterickými záchvaty, vadí bojovníkům proti údajné relativizaci komunistické minulosti u nás, že je státní socialismus interpretován coby společenské uspořádání založené na vyjednávání různých zájmových skupin a požívající svého času značnou podporu lidí.“

Podobně nestoudných výroků je v článku víc. Vyplatí se je odcitovat: „Snaha ukázat, že například všechny komunistické sliby byly jen vylhanými frázemi a že se u nás po roce 1948 vlastně všem dařilo hůř než dříve, je nejen v rozporu s historickou skutečností, ale zcela se míjí s potřebou porozumět vysoké legitimitě, kterou diktatura KSČ měla právě ve své nejnásilnější fázi.“

Jako odborník Spurný ví, že po roce 1948 se prý většině lidí vůbec nic nestalo: „Většině lidí se v roce 1933 v Německu – ani v roce 1948 u nás – nestalo vůbec nic. Dál chodili do práce nebo do školy, dál si užívali pěkných jarních dnů, dál diskutovali s přáteli po kavárnách nebo hospodách (jenom si museli stále víc dávat pozor, aby je někdo cizí neposlouchal), dál se bavili na vesnických tancovačkách nebo povznášeli ducha na koncertech berlínské či pražské filharmonie.“

Ve skutečnosti byly přeci změny hluboké

Tady vážně nevím, jestli si Spurný dělá z lidí legraci, nebo je takový ignorant. Právě čtu paměti sedláka Jana Boštíka, v nichž ukazuje, jak probíhala násilná kolektivizace v Mladočově u Litomyšli. Je to vážně silná četba. Spurný by tyto paměti mohl znát, jelikož první velmi nedokonalou edici vydal ÚSD v roce 2008, ovšem pouze jako „interní edici“. Paměti vydané v roce 2021 litomyšlským muzeem nesou název Mladočovské Jericho a všem je vřele doporučuji. Zde by si akademik Spurný mohl ověřit, jestli na venkově probíhaly „vesnické tancovačky“, jak tvrdí, nebo jestli se lidé za komunismu měli lépe. Přesně tuto otázku totiž řešili i vesničané v Mladočově v 50. letech! Akademik by zde mohl názorně vidět i prázdnost komunistických frází o dobrých úmyslech a lepším světě. Sedlák Jan Boštík totiž dokázal mistrně kombinovat oficiální fráze s jadrným jazykem skutečných vesničanů, kteří bez obalu popisovali reálné poměry. Boštíkovy paměti zachycují i stavy strachu a úzkosti. Spurného představa o nerušeně plynoucí každodennosti je naprostý mýtus. Ve vzorné agrární vesnici Sány u Poděbrad, kterou jsem se zabýval já, byl život vesnice ochromen už v létě 1948 po očistě místního Sokola.

A že se většině lidí nic nestalo? Celkové množství lidí popravených a uvězněných nepředstavovalo většinu obyvatelstva. Ale co měnová reforma z roku 1953? Při ní byla většina obyvatel okradena o svoje úspory. (Avšak „sloupům režimu“ se peníze měnily v poměru 1:1!) Boštíkovy paměti ukazují, že i lidem, kteří nebyli vězněni, se „něco“ stalo: krádeže majetku, šikanování, odebírání dětí, násilné přesuny do práce v průmyslu… Komunisti uměle přetvořili rolníky ve třídu „zemědělských dělníků“ a nelogickým budováním průmyslových poboček a přestavbou měst si uměle vyráběli „dělnickou třídu“ v regionech, kde nikdy silná nebyla. Když v roce 1965 rekapituloval Antonín Novotný výsledky poúnorových změn, konstatoval: „Od základu se změnila třídní struktura společnosti, ve městech i na vesnici přestala existovat buržoazie jako třída – likvidována byla i třída vesnických boháčů.“

50. léta prý přinesla vládu idealistů

Ovšem sympatie novodobého apologeta socialismu jsou spíše na straně trýznitelů. Zcela v duchu tehdejší oficiální rétoriky tvrdí dnešní pracovník Akademie věd: „Že i Klement Gottwald byl člověk a mnoho jeho podporovatelů chtělo jen, aby bylo líp.“

A komunisté byli nezištnými idealisty: „V KSČ padesátých let bylo dost idealistů pracujících upřímně pro spravedlivější svět.“

PS Smí být ÚSD nadále „vědecko-výzkumnou institucí“?

Po těchto krásných slovech si připomeňme, že ÚSD AVČR je jako vědecko-výzkumná instituce zavázán, aby přispíval „k zvyšování úrovně poznání“. Touto kontrafaktuální prózou způsobuje snižování úrovně poznání. Spurného za tyto výkony platí stát dvakrát. Jednou jako výzkumného pracovníka ÚSD AVČR a podruhé jako pracovníka Pullmannova Ústavu  hospodářských a sociálních dějin FFUK.