Ucho! Slyšíš mě?!

"Důvěřuj, ale prověřuj!" heslo, které platilo v oné době i mezi soudruhy vysokých vládních kruhů, ministerské vily nevyjímaje. K tomuto tématu se po dlouhých letech vrátila dcera Jana Procházky a upravila UCHO pro divadlo.

Lenka Procházková je obdivuhodná žena, která navázala na idey svého otce a životem kráčí po tvrdě vydřených cestách demokracie. Jen ona sama ví, jak těžké to je a kolik překážek musela přelézt. Nejen, že je skvělá spisovatelka (např. román Beránek), ale angažuje se i na naší politické scéně a určitě o ní ještě v budoucnu uslyšíme.

Rok 1970 a UCHO

Jan Procházka napsal dramatický příběh UCHO, ve kterém popsal praktiky státní bezpečnosti v komunistickém režimu 50. let. Odposlechy byly na denním pořádku. Komunistům šlo v roce 1948 o jediné, získat lidi na svou stranu a utnout jim tipec. Pěkně utáhnout smyčku a nepustit. Udělat z nich řadové pěšáky bez vlastního názoru, aby pěkně drželi lajnu a hlavně nikterak nevybočovali. Není divu, že disident Jan Procházka sáhl po své knize a společně s Karlem Kachyňou napsali scénář. Film, který vznikl v roce 1970, však svou aktuální tematikou propadl až na dno filmového trezoru a oficiální premiéry se dočkal v roce 1990. V distribuci byl od roku 1989. Je neskutečné jak je téma tohoto filmu aktuální. Až z toho mrazí. Tehdy předvedli naprosto bravurní výkony Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová.

Ucho v režii Světlany Lazarove

Divák od první chvíle vnímá její jemnou citlivou ruku. Vede herce a přitom jim nechává prostor. Cítíme jak v našich myslím rezonuje silný příběh a nutí nás k zamyšlení. Přemýšlíme nad tím, co bylo, co je a co jsme očekávali od změny v naší společnosti v roce 1989. Dostali jsme se opět do bodu, kdy je UCHO všudypřítomné? 

Herecké výkony Andrey Jeřábkové a Mariana Škorvagy jsou vynikající a musím říct, že před nimi smekám, protože filmová verze a výkony Radoslava Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové jsou fenomenální. Oni si to ale užívají a nenechají se svázat obavami. Hodinu a půl se díváte na Ludvíka a Annu, na jejich příběh jedné noci a na jejich naprosté procitnutí a uvědomění si reality. Reality takové, jaká je. Past, která se kolem nich svírá, je dovršena Ludvíkovým jmenováním ministrem. Jsou překvapeni a litují, že nezůstali doma. Vždyť Ludvík celou noc panikařil, že si pro něj přijdou, zrovna tak jako sebrali jeho kolegy i ministra. Uvědomují si, že není cesta zpět a nadále se musí zmítat nad propastí. Každé zazvonění přináší obavy, zda přichází listonoš, nebo státní bezpečnost. Vědí, že když chtějí přežít, musí být i nadále loutkami v rukách soudruha, jinak bude konec.

Hudební doprovod přesně zdůrazňuje dramatické okamžiky příběhu. Scéna komorního divadla Karla Hackera v Kobylisích je poměrně malá, ale nic nechybělo, ani to ohořelé záchodové prkénko.

Nedávno jsem navštívila divadelní představení Svatoušek. Tragikomický příběh, v němž exceloval Otmar Brancuzský. Tento týden jsem si užila UCHO. Obě dramatizace v režii Světlany Lazarove jsou skvělé a musím říct, že nadále budu sledovat její televizní, filmovou a divadelní tvorbu. Dělat svou práci srdcem se prostě vyplatí.