Boleslav, Nevinný bratrovrah Jiřího Dobrylovského, MOBA 2017

Nedávno jsem byla svědkem diskuze o sv. Václavovi a zaujala mě úvaha, že tehdy náš národ potřeboval  světce a tak se z Boleslava stal bratrovrah, aby mohl být Václav svatořečen. Každý světec přece musí zemřít pro vyšší cíle.

A pár dní na to se mi dostala do rukou kniha Jiřího Dobrylovského a tak jsem byla o to víc zvědavá, jak to tehdy bylo.

Nevinný bratrovrah začíná v době, kdy Václav přebírá od své matky Drahomíry vládu nad českým územím.  Bylo mu tehdy osmnáct let a jeho bratrovi čtrnáct. Hned na začátku jsme seznámeni s charaktery obou bratrů. Václav je daleko klidnější, je velmi zbožný a nejraději by se stal knězem. Boleslav má  přirozené vlohy vládnout, miluje svou matku a těžce nese, když ji Václav ihned po převzetí moci pošle do exilu na hradiště Budeč. Drahomíra je ambiciózní a ráda ovlivňuje politické dění v zemi, a to se nelíbí církvi, která tak ztrácí svůj vliv. Kníže Václav je pro církev daleko přijatelnější vůdce už z  toho důvodu, že se se vším svěřuje svému zpovědníkovi a bez požehnání církve neudělá žádné rozhodnutí. Mezi bratry tak dochází k častým konfliktům, ale Václav se je snaží vždy řešit smírem. Jejich bratrský vztah byl velmi silný. A tak se nám nabízí mnoho otázek:

Proč by Boleslav zabíjel Václava, když věděl, že se stejně blíží doba, kdy převezme moc?

Proč by ho vraždil na veřejnosti, před kostelem, kde byla spousta svědků? Mohl Václava přece  zabít v tichosti a beze svědků na svém hradišti, kde právě pobýval.

Taujalo mě,  že se Václav oženil jen z důvodu, aby zplodil dědice. Druhým důvodem sňatku bylo,  že si zajistil  spojenectví silného rodu, který mu v případě nesnází přispěchá na pomoc. Jeho žena byla rozmazlená a hádavá osoba se kterou to nikdo neměl lehké. Je velmi zajímavé, jak to s ní dopadlo a  jaký byl osud jeho syna Zbraslava.

Ukázka, str. 84

„Nic se nestalo,“ mávl Boleslav rukou na znamení, že žádný bratrský spor není na obzoru. „Víš,“ pokračoval bez přerušení, „někdy mám pocit, že bys byl spokojenější jako kněz než jako panovník.“

            Kníže si těžce a jakoby posmutněle povzdechl.

            „O to právě jde,“ řekl, načež upadl do krátkého rozjímání, ponechav bratra jeho údivu. „Ty myslíš, že neslyším, co si o mně všichni šeptají? Jak se o mně povídá, že jsem spíš mnich než kníže a že je mi společnost učených kleriků milejší, než moje družina urozených vladyků? Já to nepopírám, je to tak. A jsem ochotný kvůli tomu snést i leccos, co by někdo jiný na mém místě už dávno smýval krví. Jako po té záležitosti s mou ženou. Rozumíš mi?“

            Boleslav neurčitě pokrčil rameny. V této záležitosti Václavovi nerozuměl. Jak by také mohl? Ostuda, kterou jeho starší bratr kvůli své nevěrné manželce utrpěl, před několika lety proletěla celou zemí. Ale budiž, i takové věci se stávají, a kdyby se Václav zachoval, jak se to od něj v podobné situaci očekávalo…

            „Vím, co si ty sám myslíš,“ pokračoval se shovívavým úsměvem Václav. „Že bych měl postel používat nejenom ke spaní.“

            Teď se usmál i Boleslav: „Nemůžu za to, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, tak je to přece psáno, ne?“

            „Budiž, uznávám, že v téhle věci se sotva kdy shodneme, i když jsme bratři. Ale teď k tomu, proč jsem tě vlastně zavolal, Já už mám toho všeho dost!“ řekl Václav rozhořčeně a s rozhodností, jaká u něj nebývala pravidlem. Za tím muselo vězet něco skutečně zásadního, ale ať Boleslav namáhal svůj důvtip, jak chtěl, ne a ne na to přijít.

            „Půjdu do Říma!“ vytasil se Václav s překvapující zprávou, okolo které předtím tak dlouho přešlapoval.

            „Do Říma? A co tam?

            „Chci navštívit papeže Jana a požádat ho, aby Čechy uznal za samostatnou diecézi, nezávislou na řezenských.“

            Boleslav postavil pohár na stůl tak prudce, až víno vystříklo.

            „To je nápad!“ vykřikl. „Dokud nebudeme mít vlastní církev, tak s námi Bavoři budou moct pořád orat, jak se jim zachce. A to o sobě ty říkáš, že jsi spíš mnich než kníže?“

            „Doslova, bratře,“ přitakal Václav, usmívající se čím dál víc.

            „Ech, nechápu, jak to myslíš?“

            „Myslím to tak, že papeže požádám, aby tím biskupem jmenoval …

a víc neprozradím. 

Kniha je napsaná velmi čtivě a díky ní, se mi Václav i Boleslav tak nějak zhmotnili. Už to není jen ten hodný chlapík, kterého nezbedný bratr zavraždil před kostelem v Boleslavi, aby se zmocnil knížectví. Nikdo už dnes nezjistí, jak to tehdy bylo a sv. Václav navždy zůstane naším patronem. Charaktery postav jsou velmi dobře propracované, věrohodné. Je pravda, že když se pustíme do podrobného studia materiálů, které zmiňují počátky vzniku naší země zjistíme, že čím je legenda starší, tím méně v ní najdeme zázraků.

A tak mi nezbyde než poprosit :  "Svatý Václave, oroduj za nás."