Celé roky řeším jeden z mnoha problému a konečně jsem našla odpověď. Kam se ztrácejí naše ponožky? Říkala jsem si: "To je snad někdo žere?" Odpověď je ale velmi jednoduchá: "Za všechno můžou Lichožrouti!"
Poté, co jsme vyrazili s mým nejmladším synem do našeho oblíbeného a nejmenšího kina v České republice na Karlově náměstí a zhlédli Lichožrouty, všechno mi konečně došlo. Už se vůbec ničemu nedivím. Teď už totiž vím, proč mám doma plno singl ponožek. Pro ty nezasvěcené sděluji: "Žerou je Lichožrouti! Je to jejich jediná potrava." Správný Lichožrout má však zásadu: může sežrat jen jednu ponožku z páru a vidět je může jen ten, kdo žije sám a nemá na světě absolutně nikoho, jako profesor Kadeřábek.
Z filmu jsme byli naprosto nadšení. Je to jednoduchý a přitom velmi dobře napsaný příběh. Mates, který má hyperaktivitu druhého stupně, alespoň tak to naše paní doktorka píše, vydržel sedět a sledovat děj od začátku do konce. Animace jsou moc pěkné, takže Mates občas vyrušil okolí výkřikem: "Jé, Tančící dům, tamhle bydlíme! Profesor má vilu v naší ulici!". V kině jsme byli vlastně jako doma. Líbilo se mi, že Lichožrouti vypadají jako pletené ponožky.
Nebudu prozrazovat víc o příběhu samotném . Hned jsem ale věděla, co Mates najde letos pod stromečkem. Každý den před spaním čteme a tak jsem mu koupila první díl Lichožroutů. Celkem jsou tři knihy a dají se koupit i jako dárková kolekce. Sama jsem zvědavá, jak se od psaného příběhu liší filmové zpracování a těším se na čtení.
Každopádně děkuji Pavlu Šrutovi za vysvětlení, kam se ty naše ponožky ztrácejí a Hihlík je náš velký favorit!
